Batman Tři Jokeři

Musím říct, že na Black Label je to poměrně slabší, ale stále je to dost nadprůměrný komiks. Po přečtení anotace jsem mě trošku jiná očekávání, a tedy nějaké tajemno - kdo to vlastně jsou ti tři Jokeři, proč jsou tři, jak vznikli, kde se vzali. A ono to tak chvilku je, ale poměrně brzy se odhalí, jak to je. Zbytek knihy už je jen o tom zjištění, který je který, a co s tím. Johnsův styl jsem nějak nevypozoroval, i když jsem těsně předtím četl Hodiny posledního soudu, asi mi na něm nepřijde nic zase tak originálního, ale počet úmrtí, agrese a krve je jistě větší než u běžných DC komiksů, nic nového vedle Snydera. Hlavními aktéry jsou Batman, Batgirl a Red Hood, i když na Batmana se příběh paradoxně zase tolik nesoustředí. To je docela dobře, protože příběh Barbary a Jasona, které vychází z kanonických komiksů jako Kameňák apod., jsou o hodně zajímavější než neustálé nimrání se v Brucovi, ale je nutné říct, že oživení vraha rodičů Wayneových je dost dobrá zápletka. U Jokerů mě jejich vyobrazení docela zklamalo. Dobrá zajímavost je navázání, jak už píšu výš, na staré známé komiksy, ale příběh se mohl více soustředit na samotný proces proměny a vedlejší účinky, které byly naťuklé u "rodinné večeře". Takže celkově dobré, obohacující, zajímavé, ale úplně mi to nesedlo. V Black Label jsou i lepší příběhy, tohle je zápletka jak z nějakého lacnějšího kompletu než něco extra.

Očekávání byla veliká a Geoff Johns je u mě dokázal naplnit tak ze sedmdesáti procent, přičemž dalších deset víc získává bez diskuzí výtvarník Jason Fabok, který na komiksu odvedl famózní práci. Nejenže graficky navázal na proslavený Kameňák (ne, nemám teď na mysli Zdeňka Trošku), ale také vyšperkoval příběh podobnou atmosférou. Scénář pak celý opus završuje desítkou vymazlených detailů, které udělají radost každému, kdo Batmana sleduje napříč různými paralelními verzemi. Jenže zatímco Alan Moore vyšvihnul svého Jokera hned do základního kánonu, obávám se, že Johns pouze nahodil udičku, kterou bez odezvy vezme proud a zůstane zapomenuta. Což o to, ústřední myšlenka i finální pointa jsou nápadité a krásně ilustrují rozporuplnou postavu netopýrovy nejdůvěrnější Nemesis, zároveň však vyprávění nepředvede přelomový majstrštyk, který většina čtenářů pravděpodobně očekává. Tohle téma si zasloužilo rozšafnější zpracování a mohlo se klidně stát základním kamenem další sezóny Temného rytíře.