Barmské dny

„Žádný Evropan se nestará o důkazy. Když je člověk černý, podezření je totéž, co důkaz.“ Omezenost a přezíravost britských obyvatel Barmy je děsivá. Vyvolávala ve mně kombinaci vzteku a znechucení a ve svém hodnocení téhle „elity“ bych byl ještě příkřejší než sám autor, který o nich tvrzí, že jsou to „slušní, lež zabednění lidé, kteří si svou zabedněnost pěstují a upevňují za hradbou čtvrt milionu bajonetů.“ Bylo by ovšem falešnou útěchou, myslet si, že podobný způsob uvažování o světě je minulostí, že se to týká lidí „tehdy a tam“, vzdálených od nás časem i prostorem. Protože ono se vlastně jedná o modelovou situaci, o krutý popis důsledků toho, když se skupina lidí vnímá jako „instituce v obležení“, když podřídí obecný humanismus loajalitě ke své – zdánlivě! - ohrožené skupině. Tím promlouvá George Orwell i k nám, což je pro něj typické, všechna jeho díla jsou užitečná i jako vztyčený prst současným čtenářům. George Orwell je skvělý pozorovatel a analytik. To z něj dělá autora tak skvostných esejů a tak přesvědčivých reportáží. A dokáže to promítnout i do své beletrie, v Barmských dnech se mu povedlo už v prvním románu stvořit velmi působivé dílo. Především je to zásluhou Floryho, ten se Orwellovi opravdu povedl, je to výborně prokreslená, živá postava – skoro jako by si ji vypůjčil od Grahama Greena :-) Floryho vývoj je uvěřitelný a jeho vnitřní svět popisuje Orwell s velkou pečlivostí, jako tragického hrdinu. Vinou své introvertní, nevýbojné povahy se nedokáže projevovat v souladu se svým pohledem na svět a zároveň se nedokáže natolik zanořit do sebeklamu, aby dokázal svá morální selhání bagatelizovat nebo odsunout do nevědomí. Zůstává tak v trvalém pocitu neklidu, nespokojenosti se sebou, žije svůj život jakoby mimo sebe – mimochodem, je příznačné, že v celé knize není zmíněno ani jednou jeho křestní jméno. Orwell to popisuje takto: „Trpět bolestí, která je téměř bezejmenná, je peklo. Blahoslavení ti, jejichž neduhy se dají klasifikovat! Blahoslavení chudí, nemocní či nešťastně zamilovaní, protože druzí přinejmenším vědí, co jim je, a budou naslouchat jejich výlevům se soucitem. Ale kdo z těch, kteří neprošli vyhnanstvím, porozumí jeho trpkosti?“ Bohužel, ostatní postavy už nejsou tak zdařilé, působí občas až plakátovitě, řekl bych. Všemocný pletichářský domorodec, povrchní potenciální nevěsta a další. Vypadají trochu černobíle, místy až jako karikatury, jako vzorová vyobrazení určitých lidských typů. Ale nevadilo to příliš, nebylo to nic, co by mi bránilo dát tomuto skvělému, neprávem opomíjenému románu plný počet hvězdiček.

„Jednoduše, nalháváme si, že jsme tady, abychom naše ubohé černé bratry povznášeli, a ne je olupovali. Taková lež se asi dá docela dobře pochopit. Ale ničí nás, ničí nás způsobem, jaký si neumíte představit. Žijeme v permanentním pocitu, že jsme zbabělci a lháři, a to nás mučí a nutí k tomu, abychom se dnem i nocí obhajovali. Nebýt toho, nechováme se k místním lidem zdaleka tak příšerně. My všichni Angličani, co tu žijeme, bychom nemuseli být tak nesnesitelní, jen kdybychom si přiznali, že jsme zloději, a pak kradli dál, v klidu a bez řečí.“ Orwell nechodí okolo horké kaše, Floryho ústy narovinu řekne, co si myslí - padni komu padni. Pro mě, jakožto někoho, kdo si libuje v této koloniální poetice a polemice, má i jeho příspěvek k tématu své ohromné kouzlo. „Člověk má žít v proudu života, ne mimo něj.“