Anna Kareninová

Teda!! Tak som to dala :) Ten mesiac s Annou bol super. Bol zvláštny, pomalý, smutný, dramatický, zamilovaný, pohodový... a takto by som pokračovala. Táto kniha ma emočne celkom vyžmýkala a nie je to pritom len také čítanie 1000stranovej telenovely. Lebo aj s takými názormi som sa stretla na internete. Na to, kedy Tolstoj písal túto knihu (1873-1877), je až príliš nadčasová, reálna... a to tam nemali sociálne siete! Ha. Podľa mňa sa Anna ani nedá čítať rýchlo. Je to román, ktorý dozrieva každou ďalšou stránkou. Veľa som premýšľala, veľa súcitila a s mnohým nesúhlasila a pritom som to milovala. Je to zvláštne, čo so mnou tento príbeh urobil a teda pre nevedomých, ktorí o Anne Karenine naozaj nič nevedia, tak toto je najkomplexnejší spoločenský román, aký som zatiaľ čítala. Je v ňom toľko otázok, rôznych tém, toľko podôb lásky, zrady, nenávisti... Príbeh je niekedy až moc dramatický, ale zase k Rusku mi to tak proste sedí a pasuje. Nemenila by som. Politika, otázky národa, tradície, vzdelanie, umenie, duša ženy a muža, rodina, život a jeho PRAVÉ hodnoty, ktoré sú, ako to už býva, pre každého hrdinu a hrdinku diametrálne odlišné. Bolo úžasné sledovať ich cesty. A čo ma milo prekvapilo, tak pre mňa nebola zaujímavá len hlavná dejová linka Anny a jej osudu, ale zaujímali ma aj Kitty, Dolly, Levin, Stiva a aj obaja Alexejovia... a mnoho ďalších. Vedela by som sa o tejto knihe rozprávať dlho. Prečítam si ju za pár rokov znovu, to už viem a čo mi dá nové, uvidíme. Jediné, čo mi “bilo” do očí, boli občasné dlhé, až moc dlhé filozofické a teologické pasáže, ale chápem, že to k tomu patrí. K daným postavám sa mi to tam vlastne hodí, no ku koncu knihy je podľa mňa viac cítiť veľký vplyv kresťanstva a celkovo viery, ktorá mala v živote samotného autora obrovské miesto, tak aj mnohé postavy v knihe sa utiekali k viere a teda niektoré filozofické pasáže mi prišli, že riešia to isté a opakujú sa. No s tým treba rátať, nakoľko v danej dobe, keby sa kniha písala, to tak už bolo a celkovo v klasikách je to cítiť viac. Mňa samú to však miestami rušilo a tak preto je u mňa 1* dole :) No napriek tomu, všetko k sebe ladí a musí a má to tak byť!! Dlho mi táto kniha zostane v srdci ❤️.

Tento román nám dáva možnosť nazrieť do života ruskej šľachty na začiatku 19. storočia , kde práve začala priemyselná revolúcia. Príbeh nie je len o Anne, ale aj o Levinovi a Kitty. Anna bola krásna pôvabná žena ktorá si svojou charizmou a múdrosťou vedela každého získať a tak si získala aj mňa . V knihe vidíme aj jej “temnejšie“ stránky ako sú žiarlivosť a domýšľavosť atď. Autor má ten dar popísať postavy nie len povrchovo , ale tak že sa dostaneme aj do ich hlavy čo bolo veľmi zaujímavé . Rieši sa tam veľa otázok či už osobných alebo spoločenských , ako je viera v boha či ženské vzdelanie . Keďže som z tých citlivejších tak som si pri tomto príbehu poplakala . Je to krásny príbeh o láske a jej rôznych podobách. Postavy mi veľmi prirástli k srdcu a bolo mi ľúto že sa to už končí. Takže sa už teším keď sa do tohto sveta ruskej šľachty zase ponorím. Za mňa určite tento román odporúčam.

Ťažko sa mi píšu dojmy z tejto knihy. Mám pocit, že vo svojich 24 rokoch som možno na ňu ešte nedozrela... Musím uznať, že ide o majstrovské dielo. To ako Tolstoj dokázal písať je úchvatné. Jeho popis postáv, činnosti, vzťahov a pocitov vykresľuje knihu tak živo, že som sa dokonale vedela vcítiť do postáv. Cítila som uspokojenie z kosenie lúky s Levinom, odpor ku Kareninovi s Annou a zároveň som sa vcítila do jeho dobrej duše a bezutešnej situácie. Viac ako dejová línia Anny ma zaujali Levin s Kitty, ktorých som vedela lepšie prežiť a stali sa mojimi miláčikmi v tejto knihe. Musím však aj povedať, že kniha je naozaj dlhá a ak by sa niektoré oblasti skrátili, môj pôžitok pri jej čítaní by bol nepochybne vyšší.

Veliký obdiv Tolstému a jeho umění, kterak před 100 lety dokázal napsat dílo, které je i po 100 letech vysoce aktuální a nesmírně " čtivé". Tahle kniha se totiž čte jedním dechem a je veliká pravda, že na ni člověk musí dozrát- obzvláště dozrát k tomu - to co Tolstý v Anně popisuje jsem nepochopila jako 18-letá holka, ale v pozdějším věku jsem to chápala, právě proto, že se do některých strastí i radostí dokážu vžít, protože jsem je třeba sama zažila.

(Uwaga spoilery!) Stojím před osobním dramatem, jak popsat všechno, co chci, a zároveň nenapsat druhý díl Anny Kareninové. Tolstého psychologický a sociologický román rozhodně stojí za přečtení, i když vám nikdo neřekne, že se čte příjemně a lehce. Naopak. LNT vytvořil obraz Ruska 60. a 70. let, které trouchniví před očima společnosti, která se nemá k činu a přikládá si v zoufalství kapesník před obličej. Ikona petrohradské společnosti, ta něžná Anna, se zahodila s mladým mužem a snad ani nepostřehla, že si tím s plnou pompou vykopala hrob. Dejte ji ukamenovat na Senátním náměstí. Ukazují se nám dva světy, dvě podoby lásky. Čistá a duchovní láska Levina a Kitty, jejich přemýšlení, nejistota a obavy, která vede oba ke spáse. Fyzická, vášnivá láska Anny a Vronského směřuje přímo k zatracení. Každá Tolstého postava má svůj kruh, v němž se pohybuje. Vronskij je ze své společnosti vyrván bláznivou láskou k Anně, najednou nemá nikoho než ji, což jej brzy uvede do zoufalství a nudy. Začne si připadat vykořeněný a bez citu. Anna, která kromě něj nic jiného nemá, se neovládá a žárlí. Je to logické, nemá na světě už nic, a když má pocit, že jediné, co jí zbylo, ztrácí, nechce o to přijít. Její žárlivost se mění v nenávist, touhu si k sobě druhého připoutat navždy, i za cenu vlastní smrti. Že je žárlivá koketa, jak čtu tady? Ale kdeže. To jen filosofický LNT láme hůl nad vášní. Anna zemřít musela. Byla k tomu odsouzena. Vronského potkala ve vlaku a pod koly jiného umírá. Její kruh je uzavřen. Nicméně Tolstoj ji nekritizuje, nepokládá ji za ryze zápornou postavu. Jestli je v mottu psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím," jsou to podle listu Římanům slova boží a jen on má právo soudit. My nejsme povoláni, abychom soudili druhé. Vlak, symbol moderního Ruska, pod sebou drtí krásy starého včetně lidí typu Anny Kareninové. Oběti svého vlastního systému. To systém je vinen. Anna Kareninová vám nabídne jemnou psychoanalýzu všech malých lidí prostřednicím jejich vnitřních monologů umně vsazených do epicky široké, momunentální fresky okolního světa. Spojuje miniatury s věčným světem, ale odmítá je přitom soudit. Přesto, že raději čtu Dostojevského než LNT a netajím se tím, za tento majstrštyk musím dát 5/5. Na bezkonečné mapě vtehdejšího Ruska dostal každý puntík duši. Kapku mě zamrazilo vědomí, že dávám přednost životu Anny před Kittyiným, ale na posouzení života každého z nás je tu někdo jiný. Doufám.

Mně se to líbilo moc, bylo to skvěle psychologicky zpracované a opravdu jsem si čtení moc užila. Tady nikdo není vyloženě čistý jako lilie, není tu vyobrazen černobílý svět, takže je to dokonale realistické, smutné, moc smutné, člověka to rozerve, ale i když čtenář ví co přijde, musí číst dál a ke knize se vracet.