Anna Karenina

Veliký obdiv Tolstému a jeho umění, kterak před 100 lety dokázal napsat dílo, které je i po 100 letech vysoce aktuální a nesmírně " čtivé". Tahle kniha se totiž čte jedním dechem a je veliká pravda, že na ni člověk musí dozrát- obzvláště dozrát k tomu - to co Tolstý v Anně popisuje jsem nepochopila jako 18-letá holka, ale v pozdějším věku jsem to chápala, právě proto, že se do některých strastí i radostí dokážu vžít, protože jsem je třeba sama zažila.

Mně se to líbilo moc, bylo to skvěle psychologicky zpracované a opravdu jsem si čtení moc užila. Tady nikdo není vyloženě čistý jako lilie, není tu vyobrazen černobílý svět, takže je to dokonale realistické, smutné, moc smutné, člověka to rozerve, ale i když čtenář ví co přijde, musí číst dál a ke knize se vracet.

(Uwaga spoilery!) Stojím před osobním dramatem, jak popsat všechno, co chci, a zároveň nenapsat druhý díl Anny Kareninové. Tolstého psychologický a sociologický román rozhodně stojí za přečtení, i když vám nikdo neřekne, že se čte příjemně a lehce. Naopak. LNT vytvořil obraz Ruska 60. a 70. let, které trouchniví před očima společnosti, která se nemá k činu a přikládá si v zoufalství kapesník před obličej. Ikona petrohradské společnosti, ta něžná Anna, se zahodila s mladým mužem a snad ani nepostřehla, že si tím s plnou pompou vykopala hrob. Dejte ji ukamenovat na Senátním náměstí. Ukazují se nám dva světy, dvě podoby lásky. Čistá a duchovní láska Levina a Kitty, jejich přemýšlení, nejistota a obavy, která vede oba ke spáse. Fyzická, vášnivá láska Anny a Vronského směřuje přímo k zatracení. Každá Tolstého postava má svůj kruh, v němž se pohybuje. Vronskij je ze své společnosti vyrván bláznivou láskou k Anně, najednou nemá nikoho než ji, což jej brzy uvede do zoufalství a nudy. Začne si připadat vykořeněný a bez citu. Anna, která kromě něj nic jiného nemá, se neovládá a žárlí. Je to logické, nemá na světě už nic, a když má pocit, že jediné, co jí zbylo, ztrácí, nechce o to přijít. Její žárlivost se mění v nenávist, touhu si k sobě druhého připoutat navždy, i za cenu vlastní smrti. Že je žárlivá koketa, jak čtu tady? Ale kdeže. To jen filosofický LNT láme hůl nad vášní. Anna zemřít musela. Byla k tomu odsouzena. Vronského potkala ve vlaku a pod koly jiného umírá. Její kruh je uzavřen. Nicméně Tolstoj ji nekritizuje, nepokládá ji za ryze zápornou postavu. Jestli je v mottu psáno: "Mně patří pomsta, já odplatím," jsou to podle listu Římanům slova boží a jen on má právo soudit. My nejsme povoláni, abychom soudili druhé. Vlak, symbol moderního Ruska, pod sebou drtí krásy starého včetně lidí typu Anny Kareninové. Oběti svého vlastního systému. To systém je vinen. Anna Kareninová vám nabídne jemnou psychoanalýzu všech malých lidí prostřednicím jejich vnitřních monologů umně vsazených do epicky široké, momunentální fresky okolního světa. Spojuje miniatury s věčným světem, ale odmítá je přitom soudit. Přesto, že raději čtu Dostojevského než LNT a netajím se tím, za tento majstrštyk musím dát 5/5. Na bezkonečné mapě vtehdejšího Ruska dostal každý puntík duši. Kapku mě zamrazilo vědomí, že dávám přednost životu Anny před Kittyiným, ale na posouzení života každého z nás je tu někdo jiný. Doufám.