Už jsou to dva dny, co jsem knihu dočetl. A stále ještě v sobě nedokáži zpracovat všechny ty protichůdné emoce z toho, že je konec. Zatím to vypadá tak, že _pro mě_ osobně je to nejlepší kniha beletristického (fictional) charakteru, která kdy byla napsána. Nečekám, že to bude nejlepší kniha, která kdy byla napsána, _univerzálně_. Ale to je mi vcelku jedno, to první je stejně (pro mě) důležitější. Byl to šílený týden strávený s Nealem Stephensonem. Chodit spát ve tři ráno, dokud jsem fyzicky neodpadl (Mentálně bych klidně pokračoval!), v mrákotách _přetrpět_ pracovní dobu (Strávit 8 hodin bez fráta Erasma a jeho přátel? Nepředstavitelné!) a pak ve stavu naprosté pohlcenosti číst a číst a číst... Na pasáže s dialogy (o délce i více než 10 stránek) nad různými filozofickými a vědeckými tématy jsem se těšil více než jako se malé dítě těší na Vánoce. Zažíval jsem díky nim naprostou (intelektuální) fascinaci, intenzivní pocit radosti, napětí tak ohromné, že film ani žádné jiné médium něco takového nemá šanci zprostředkovat. Takový až trans jsem v životě zažil snad možná někdy před 15 lety při čtení 1984, na nic srovnatelného si nepamatuji. Dokonce zvažuji revizi svého názoru na platónský realismus. Ač odjakživa přesvědčený "prokánec", budu si nyní muset některé moderní argumentace nastudovat důkladněji. Inspiraci je kde brát: https://www.nealstephenson.com/acknowledgments.html

Mám pocit, že ať tu napíšu cokoliv, nedokáži správně vystihnout genialitu této knihy. Začnu tedy omluvou za dlouhý komentář a budu pokračovat dojmy v pořadí, v jakém na mě během čtení zapůsobily. První věcí, která mě na knize strhla, byl matémový svět. Svět ne nepodobný našim klášterům, avšak s vědou a filozofií na místo boha. Prvních dvě stě stran bylo strhujícím dobrodružstvím. Ocitla jsem se v "klášteře", v němž si život běžel způsobem, kterému jsem nerozuměla a který jsem nechápala. Sama jsem bloudila chodbami, poslouchala rozhovory a snažila se složit si z jednotlivých dílků celou mozaiku. Prvotní podráždění z neinformovanosti začala pomalu nahrazovat zvědavost a pak neskonalý obdiv a fascinace. Tento proces poznávání považuji za jednu z největších výhod delších knih, ocitnou-li se v rukou zkušeného autora. Druhou byla filozofie, nedílná součást matémového světa. Anatém mi po dlouhé době připomněl, proč považuji tuto disciplínu za jednu z nejdůležitějších oblastí kultury. Nejste-li fanouškem filozofování, složitých rozprav a dialogů, které vás nutí rozebírat věty slovo od slova, není to kniha pro vás. Pro mě, jakožto laického filozofa, byla nosná tématika této knihy bohatou hostinou, jež nutila k zamyšlení a dodávala příběhu hloubku, s níž jsem se v beletristickém světě již dlouho nesetkala. Výčet věcí, které se zde povedly a které byly dotaženy téměř k dokonalosti, je však více. Jednak tu máme bravurně napsané postavy. Každý charakter je jiný, živý, propracovaný. Postavy v knize nejsou jen loutkami, kterými autor postrkuje, aby dosáhl svého, ale skuteční, dýchající, živí lidé se svými sny, ambicemi, dobrými i špatnými stránkami. Vzhledem k tomu, že roli vypravěče převzala hlavní postava, je to jedině dobře. Dále je zde nepředvídatelnost. Tedy alespoň po první dvě třetiny knihy. V první vůbec netušíte jakým směrem se bude příběh ubírat. A tím vůbec myslím opravdu vůbec. Máte tisíce teorií, ale až začátkem druhé třetiny se začínají matně blížit tomu, o co skutečně jde, přičemž i pak se příběh nadále vyvíjí a vy se jen posunete a začnete tvořit teorie nové. Jedinou věcí, která mě na Anatému trochu rozčilovala, byl pocit, že čtu dvě knihy rozdělené na poloviny a proházené. Dvě části byly z matémového světa a přes všechny úvahy a teorie nezůstalo příliš prostoru pro děj. Příběh se tak posunoval jen pomalu a účelem těchto míst bylo seznámení s prostředím, nadhození problematiky. Byly zastavením se na cestě a zamyšlením se o tom, jaké kroky bude potřeba podniknout a jaké jsou důsledky těch, které již byly učiněny. Vedle nich stály dvě části akčnějšího rázu, kde filozofie ustoupila do pozadí a uvolnila místo dobrodružství. Zde nebyl čas na dlouhé úvahy. Události nabraly rychlý obrat a bylo nutno jednat rychle a bez váhání, aby se příběh mílovými kroky dobral ke svému tajemnému cíli. Mezi oběma styly vyprávění byl podle mého příliš výrazný rozdíl a možná by nebylo na škodu zjemnit a trochu prolnout okraje mezi nimi. Takto mě překvapivě více bavily matémové části, zatímco dějové části jsem četla s neustálou myšlenkou na to, kdy už jim bude konec a zase nastane nějaký zajímavý dialog. Neříkám, že akce byla špatně napsaná. Byla napsaná dobře, ale v porovnání s filozofickými částmi poskytovala mé duši jen málo potravy.