Zvláštní série-nesérie. Díly odlišné atmosférou, vyzněním i čtivostí. U toho prvního jsem zažívala občasné výpadky pozornosti, a byť jsem ho nakonec ohvězdičkovala maximálně, protože jsem si pro sebe pojmenovala jeho kvalitu (propojení formy s obsahem), s druhým dílem jsem váhala tři roky. Bezdůvodně; Anansiho chlapci, to je příběh s trochu mamlasovským hrdinou (jaké mám ráda), čtivý od samého začátku, tajemný a humorný, logický. A hlavně mile zakončený – a celkově obsahující řekněme vřelost, jež mi v knížkách dost chybí. Paradoxně je tady na DK několikanásobně více hodnocen díl první, možná proto, že nese hlubší poselství. Já jsem ale asi potřebovala spíš souznění s dobrými postavami a lehký úsměv než zatížení hlavy. Spokojenost a pohoda.

Fantasy je žánr, který mám ráda a tak jsem na Gaimana měla už nějaký čas "políčeno", moje první volba padla na Koralínu nebo Nikdykde, nakonec se mi ale první do ruky dostali Anansiho chlapci, a tak jsem se pustila do příběhu, ve kterém jsem objevila paralelní světy, mytologii, legendy, nadpřirozené postavy, ale taky detektivku, romanci a humor ... podle mě bezva čtení, které mělo spád, a tak Anansiho chlapci určitě nebudou poslední, co si od Gaimana přečtu. Sedl mi jeho styl psaní, ... to jak konstruuje s pomocí legend paralelní světy za tím "naším", ... to jak se příběh pěkně svižně a s humorem rozvíjí, dává dohromady bezva čtení.