(audiokniha - plus drobné spoilery) Stejně jako většina ostatních čtenářů a fanoušků Petera Maye a jeho trilogie Lewis musím uznat, že tato kniha je úplně jiná než jeho předchozí. Ani bych neřekla, že ji napsal tento autor. Je v ní mnohem víc krutých scén a také nelogického jednání skoro všech osob. Snad jen Ana se chová normálně. Ale abych jen nehaněla ;-). Kniha je neskutečně čtivá, děj strhující a příběh se rychle řítí kupředu. Hodně dlouho se mi i líbila vymyšlená zápletka, ale později se všechno tak nějak zvrtne a už to není ono. Silně jsem pochybovala o tom, že by takový otrlý zločinec jako Cleland soucítil se svou obětí, to se mi nezdálo vůbec pravděpodobné. Zvlášť, když už měl na kontě několik vražd. Ale Cristina a Mackenzie mi byli sympatičtí oba a já jsem pevně doufala, že Clelanda dopadnou co nejrychleji a bez nějakých větších ztrát na životech. Což se samozřejmě nestane... Pokud jde o onu romantickou linku ohledně Any, tak mně v příběhu nevadila, i když byla dost smutná. Konec knihy je zajímavý, strhující je hlavně finále na Gibraltarské skále, které autor dokázal dokonale vygradovat. Ale jak už jsem psala dříve, není to jeho typický styl. Knihu tentokrát doporučuji v její audiopodobě, protože načtení je opravdu výborné. Celkově tedy strhávám pouze jednu hvězdičku a na autora určitě nezanevřu ;-).

Na Tichou smrt jsem se opravdu s velkou nadějí těšila. Zvlášť po nepovedené Karanténě. Nicméně jsem se dočkala románu, podobajícímu se dortu pejska a kočičky, protože PM dal do svého příběhu když ne všechno, tak kdeco. V úžasné andaluské krajině s neméně úžasnou kuchyní i s problematickou ekonomikou posledních let si podává ruku bezcitný sociopatický zločinec (z něhož se však na závěr zázračně vyvine neuvěřitelný ochránce starých postižených dam), s geniálním skotským vyšetřovatelem, trpícím zřejmě aspergerovým syndromem (a který v zásadě nedokáže lidsky komunikovat), španělská vyšetřovatelka Cristina s rodinnými potížemi (jak jinak), s tetou Anou, která je hluchoslepá (a o níž se sáhodlouze dovídáme celou její životní anabázi) a do toho pěkně vykutálený "jefe", tedy Cristinin šéf. A to zdaleka není vše... V románu je tolik odboček, popisů a postav, které mi připadaly samoúčelné a neměly v ději žádný podstatný význam (třeba jediný Anin přítel), že se postupně vytrácí nit zločinného příběhu i jeho spád a napínavost. Ztrácela jsem postupně souvislosti i zájem a nakonec jsem byla ráda, že jsem to konečně dočetla. PM si zase neodpustil působivý dramatický závěr na gibraltarské skále, ale - pro mne - tím už nic nezachránil. Ale nechci knihu jenom hanět, jen jsem si zvykla na jinou úroveň románů Petra Maye. Tentokrát dávám za tři. A říkám si, zase, škoda...