A ráno přijdou Rusové

Vzhledem k tomu, že se za pár dní chystám do Moldavska, a mimo moldavská města jako Kišiněv, Balti či Orhei, je v plánu navštívit i separatistické Podněstří, jsem si potřeboval přečíst autora, který dokázal spojit vše do jedné knížky. Iulian Ciocan to s tímto titulem bravurně zvládl. Autor se dotýká zajímavých témat, je poměrně snadné si k hlavním postavám vytvořit jakési citové pouto a text je mimo jiné velmi čtivý. Já osobně jej zhltnul v jednom dni. Rozhodně doporučuji, moc se mi knížka líbila!

Při čtení této knihy se člověk baví a zároveň má husí kůži. Když odmyslíme fakt, že se jedná o jakousi formu dystopie, nabízí velice aktuální a současné téma. Pamětníkům se ihned vybaví vzpomínky na rok 1968, ale nemusíme jít ani tak daleko: každému se při čtení připomene hrozba okupace v Bělorusku nebo obrázky z vítězného tažení Tálibánu skrz Afghánistán. Zároveň lze knihu chápat i jako milostný román, kde nechybí ani erotické pasáže, s velkou dávkou absurdity. Jeho osu tvoří dvě na sobě nezávislé a pravidelně se opakující linie, sledující osudy dvou hlavních postav, čerstvého absolventa univerzity Marcela Pulbera a profesora Nicanora Turturicy. Odehrává se v Moldávii v jakémsi "bezčasí" od 80. let minulého století až po fiktivní okupaci v červnu 2023. Děj tak trochu "skáče", takže je občas těžké se v čase orientovat - chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Marcelův příběh začíná daleko dříve než ten profesorův. Marcel se ze všech sil snaží uplatnit - a tak skrze něj poznáváme ne zrovna férové praktiky "vzniku velké literatury." Na své cestě za úspěchem musí spolykat mnoho hořkosti a zklamání. Spolu s ním poznáváme spoustou zajímavých postaviček, které se hezky vybarvují: ředitel plátku "Evropský expres" jako tupý omezenec, literární kritik Andrei Teposu jako podlézavec typu "kam vítr, tam plášť", oslavovaný spisovatel Liviu Beschier jako autor děl "o ničem a k ničemu", vedoucí katedry rumunské literatury Arcadie Zburleanu jako cynický manipulátor, ředitel nakladatelství Latinská litera Anatol Vulpescu jako stižený stihomamem, nový děkan Iacob Panciuc jako "diktátor s lidskou tváří"... Dějová linie s profesorem již není tak hravá - Turturica se ocitá přímo v centru dění, když se rozhodne pro emigraci. Chce si jen zachránit kůži, ale nešťastnou shodou okolností zabředává do obrovského maléru. Některé výjevy jsou děsivé a téměř až apokalyptické: obraz sestřeleného letadla, výslechy, pobyt ve vězení, k pálení knih donucená knihovnice. Knihu můžeme brát i jako jakousi ironickou parodii lidského chování při podobných invazích a změnách politických poměrů, kdy se objevují stále stejné typy: posluhovači, udavači, demonstranti, slaboši i hrdinové, strachem paralyzovaní běžní občané... a následuje éra pokrytců, úplatků a šmelina jen vzkvétá. Je znát, že se autor v literatuře vyzná: zkušeně mastí pojmy jako "postmodernismus, experimentální, textualistická, minimalistická a tradicionální próza, ruralismus, narativní plán, patrioticko-demagogický diskurz..." Též si vyhrál s jazykem: používá zajímavá přirovnání, slovní obraty a výrazy, ale nebojí se vulgarismů a mnohdy si nebere ani servítky: vojclové, satrapa, zhaftnout, lehká děvucha, štrychule, obézní rachomejtle, koketní garsoniéra s královským ložem, gobseck, řiťolezec, obšourník, šoulandy, pinožit se..." "Cos to, kurva, študoval u těch Rumunů za fakultu?" "Pohyboval se jak mandel ve větru." "Rozkatila se, jako by jí někdo vmrštil do chřtánu hrst pepře." "Rozplýval se jako kunerol na pekáči." "Rozjela se dlouhá karavana pokoutního čachrování..." "Dvojitá brada se mu natřásala jako bryčka na vymlácené cestě." "Zuřivě se přehraboval v přihrádkách paměti." Na své postavy nahlíží s pochopením a též velkou ironií až cynismem, občas se neubrání komentáře a obrací se též i na čtenáře plurálem: "Když náš filolog došel..." "U laviček jsou poházené nedopalky, aby se metařům nezkrátily žíly." Mistrně podal popis razie státní policie, jejíž práce se v podstatě stává fraškou - zátah provádějí nevzdělanci, kteří ani sami nevědí, co je už protistátní a co ještě ne. Absurdno se najednou stává součástí běžné reality. Knihu jsem četla jedním dechem a mohu jedině doporučit. Bavilo mě hledat paralely se současností i minulostí - a občas mi skutečně běhal mráz po zádech. A někdy jsem se musela podívat i do slovníku, abych si odkryla význam některých použitých slov.