A Little Life

Tahle kniha je o přátelství, o rodině, lásce a sebelásce, nenávisti a sebenenávisti. Je o tom, jak moc odlišně můžeme být vnímáni svými nejbližšími, jak diametrálně jinak pro ně vypadají věci, za které se sami stydíme a (víc nebo míň) nenávidíme. Je to výpověď života, tak naplněného a přitom tak zmařeného. A hlavně - tahle kniha je bolest. Je to tisíc různých druhů bolesti, které se táhnou celou knihou jako červená nit. Jestli jsem u téhle knížky plakala. Ano. Hodně. Plakala jsem tak, že jsem musela přestat číst uprostřed odstavce a nechat tu přenesenou, ale přesto tak moc vnímanou bolest trochu ustoupit, trochu otupit. A pak jsem četla dál a znovu jsem plakala a znovu a znovu. Lituju toho, že jsem ji četla? Ne. Tisíckrát ne. Protože tohle je potřeba číst, je potřeba být si vědomý, že to, že můj život tohle neobsahuje, neznamená, že se tyhle věci nedějí jiným lidem. (A ano, mohla bych tu napsat, jak skvělá je ta kniha jazykově, literárně, mohla bych psát o tom, jak famózní jsou vyprávění jednotlivých postav, jak k uzoufání a přitom promyšleně jsou dlouhé kapitoly a spoustu dalších věcí. Ale prostě jen ... přečtěte si to.)

Jedna z nejsilnějších knih, které jsem v poslední době četla, jejíž čtení ale doslova bolí. Což je způsobeno nejen tématem, ale i tím, že je napsaná velmi sugestivně. I když se může zdát, že na jednu z postav je naloženo až neuvěřitelně, myslím, že prostě trpí za všechny zneužívané a týrané děti, a že rozsah toho utrpení má za cíl šokovat. A také ukázat, jak zničující dopad na další život a vztahy obětí takové zneužívání má. Kromě toho otvírá řadu dalších otázek. Co znamená být rodičem, kde jsou hranice rodičovství? Co znamená mít vztah, co jsme ochotni snést pro jeho udržení? Je správné nutit žít člověka, který žít nechce, máme právo určovat jiným, co je "pro jejich dobro", i když to znamená jednat proti jejich vůli? Čí život (tělo) to v posledku je, když ne náš, kdo jiný má nárok ho kontrolovat? Nejsou to snadné otázky a odpovědět si musí každý sám, ale je dobře, že literatura takové otázky přináší. MImochodem, prvek kontroly nad svým tělem, který je zde hodně zdůrazněný, použila i Klára Vlasáková v knize Těla, ale tam byl pro mě naprosto mimo, bez kontextu.