A Court of Wings and Ruin

Na otázku, zda je lepší Čtvrté křídlo nebo Dvůr trnů a růží bych po dočtení tohoto dílu jednoznačně odpověděla, že dávám přednost vílímu světu a Feyre s Rhysem před draky a Xadenem. Bože to je tak skvělá jízda!!! Dvakrát jsem brečela a jednou.jsem díky čtení přejela zastávku, je to bomba a nechci, aby to skončilo!

Tohle byla teda horská dráha! A vůbec ne v pozitivním slova smyslu... Ačkoli tento žánr není můj primární, už od prvního dílu série jsem se do příběhu naplno ponořila a s tím, co všechno přišlo v tom druhém, jsem měla od tohoto dost velká očekávání. Možná by se i dalo říct, že se naplnila, bohužel je to ale zastíněno tím, jak otrávená jsem byla z toho, jak moc se kniha táhla. Ono totiž 700 stran je hodně velké sousto. Na začátku jsem byla docela nadšená. Autorka nás vrhla přímo do dění, akce na stranách rozhodně nechyběla, a i když jsem místy byla zmatená z toho, co vše se tam děje, velmi rychle jsem se do příběhu dokázala vrátit. Postavy mi během čtení přirostly k srdci, jejich osudy mě zajímaly a to, jak moc se příběh soustředil na moji nejoblíbenější postavu (Luciena), jsem si neskutečně užívala! Hlavní hrdinka je silná, odvážná, jen možná někdy příliš (tedy neuvěřitelně) mocná. Chápu záměr, ale... Nejvýraznější jsou v tomto díle určitě setkání s ostatními vladaři, přípravy na válku, komplikované vztahy a intriky. A to všechno v knize rozhodně funguje, jenže skoro půlka mě vlastně hrozně nudila a děj se TAK MOC táhl, že jsem byla ráda, že se čtením v daný den končím. A to mě moc mrzí. Finále? Pf, překombinované, nereálné, zbytečné... Připadalo mi, že se autorka snaží oživit všechny pozapomenuté postavy, takže je do příběhu nasázela na několika posledních stranách, to už na mě bylo jednoduše moc. Nevím, Dvůr mlhy a hněvu nejspíš nasadil příliš vysokou laťku. I když jsem si čtení užila a postavy mě pořád baví, jsem trochu rozpačitá z toho, co mě v následujících dílech čeká.