Jíst, meditovat, milovat

Bohužel tohle mě už od začátku nebavilo, možná jsem tomu měla dát ještě pár stran šanci, ale...zatím ne, odkládám na neurčito.

Vždycky, když jsem viděl nějaký dokumentární pořad o různých světových sektách, přemýšlel jsem o tom, jak asi uvažují lidé, kteří se stávají členy takových společenství. Elizabeth Gilbertová a její úvahy o Bohu a duchovnu mi na tuto otázku poskytly téměř vyčerpávající odpověď. Hysterická a afektovaná hrdinka knihy hledá poměrně dlouze a rozvláčně samu sebe a dlužno říci, že tak činí především prostřednictvím značně povrchního poznání nejrůznějších dějů, věcí a osob. Osobnost muže vhodného k hluboce duchovnímu vztahu tedy poznává "podle italských očí", krásného těla a toho, že si říká guru, nebo je tak nějak podobně hluboce "duchovní". Tímto způsobem se pak dostane k vyprávění ve stylu "červené knihovny", kdy srdce zpívá, ňadra se dmou a těla sepjatá rozkoší až k nebi ve chvíli opojení dosahují nirvány a abych nezapomněl...Boha. Boha jeho! Kniha neobsahuje ani stopové prvky humoru či nadhledu a je smutné, když se něco tak melodramatického a afektovaného stane bestsellerem. Ale já údajně nejsem cílový čtenář této knihy, neboť toto dílko je prý zajímavé především pro ženy. Takže jen pro blaho své - i blaho lidstva - tiše doufám, že opravdu ne pro všechny.