47 róninů

Nebýt komentáře Ruth Benedictové k tomuto příběhu v její analýze japonské společnosti (kniha Chryzantéma a meč) ,asi by mnou toto dílo zůstalo nepovšimnuto.Ona ale tvrdí,že V Japonsku je drama o 47 ponížených samurajích,které je založeno na skutečném příběhu, povinné čtení.Takže něco jako u nás Babička Boženy Němcové:-) Učí se o tom prý již žáci základní školy… Toto vydání je psáno rodilými Japonci proto víc autentičtější,než převyprávěná americká Alvinova verze… Musím souhlasit,že komentátoři co dramatičnost zde popsanou srovnávají se Shakespearem se nemýlí. Jakoby vedle mně po celou dobu čtení nějaký bubeník bušil na ony pověstné taiko bubny ,jako ve starých japonských samurajských filmech, a napětí hned od prvního dějství by se dalo krájet... Pro našince však těžko pochopitelné jsou některé scény a to především ty,kde se vysvětlují různé pohnutky hlavních hrdinů a kterým bych bez přípravy Benedictovou nerozuměl ba dokonce bych se jim smál jako naivnímu blábolení.To co je pro nás servilnost až slizké sladké lichocení,je pro Japonce projev zdvořilosti.Význam slova "upřímnost" tam zase ztotožňují se svědomím a svědomitým plněním povinností.Ne to, že někdo řekne pravdu za každou cenu jako u nás... A konečně tím,že Japonská společnost je přísně hierarchizovaná nelze beztrestně zabít padoucha,pokud tento pochází z výše postavené společenské vrstvy.Je sice možné se padouchovi pomstít za zlo které provedl,ale pak je nutné přijmout odpovědnost a spáchat na sobě samém rituální sebevraždu (seppuku).Jinak by jeho potrestání byla pouze prachobyčejná vražda.("Smrt je lehká jako pírko,nic neznamená").Samuraj se stoickým klidem smrt rozdává,stejně jako jí přijímá a to je něco co mě ohromilo. Čest u Japonce stála nade vším.Nad úplnou ztrátou majetku,nad totálním ponížením až do prachu země,stála dokonce i nad životem nejbližších… Jistě, v dnešním moderním Japonsku se takhle již nežije.Globalizace téměř setřela rozdíly mezi „námi a nimi“.V chování či motivaci se prakticky téměř nelišíme.Ale část té staré historické duše,toho kulturního povědomí v nich zůstala a rozhodně se vyplatí ji objevovat.

Nebýt komentáře Ruth Benedictové k tomuto příběhu v její analýze japonské společnosti (kniha Chryzantéma a meč) ,asi by mnou toto dílo zůstalo nepovšimnuto.Ona ale tvrdí,že V Japonsku je drama o 47 ponížených samurajích,které je založeno na skutečném příběhu, povinné čtení.Takže něco jako u nás Babička Boženy Němcové:-) Učí se o tom prý již žáci základní školy… Toto vydání je psáno rodilými Japonci proto víc autentičtější,než převyprávěná americká Alvinova verze… Musím souhlasit,že komentátoři co dramatičnost zde popsanou srovnávají se Shakespearem se nemýlí. Jakoby vedle mně po celou dobu čtení nějaký bubeník bušil na ony pověstné taiko bubny ,jako ve starých japonských samurajských filmech, a napětí hned od prvního dějství by se dalo krájet... Pro našince však těžko pochopitelné jsou některé scény a to především ty,kde se vysvětlují různé pohnutky hlavních hrdinů a kterým bych bez přípravy Benedictovou nerozuměl ba dokonce bych se jim smál jako naivnímu blábolení.To co je pro nás servilnost až slizké sladké lichocení,je pro Japonce projev zdvořilosti.Význam slova "upřímnost" tam zase ztotožňují se svědomím a svědomitým plněním povinností.Ne to, že někdo řekne pravdu za každou cenu jako u nás... A konečně tím,že Japonská společnost je přísně hierarchizovaná nelze beztrestně zabít padoucha,pokud tento pochází z výše postavené společenské vrstvy.Je sice možné se padouchovi pomstít za zlo které provedl,ale pak je nutné přijmout odpovědnost a spáchat na sobě samém rituální sebevraždu (seppuku).Jinak by jeho potrestání byla pouze prachobyčejná vražda.("Smrt je lehká jako pírko,nic neznamená").Samuraj se stoickým klidem smrt rozdává,stejně jako jí přijímá a to je něco co mě ohromilo. Čest u Japonce stála nade vším.Nad úplnou ztrátou majetku,nad totálním ponížením až do prachu země,stála dokonce i nad životem nejbližších… Jistě, v dnešním moderním Japonsku se takhle již nežije.Globalizace téměř setřela rozdíly mezi „námi a nimi“.V chování či motivaci se prakticky téměř nelišíme.Ale část té staré historické duše,toho kulturního povědomí v nich zůstala a rozhodně se vyplatí ji objevovat.

... Neskutečný příběh z japonské historie. Když jsem si knihu kupovala na dovolenou, netušila jsem, že ji přečtu jedním dechem a zároveň si budu přát, aby děj neskončil. Nádherný příběh o lidské odvaze, věrnosti, trpělivosti a všech ctnostech i neřestech, které lidé mohou mít. Úžasný popis toho, že být samurajem potažmo róninem není jen prázdné gesto a název funkce... Ale celoživotní poslání, pocta a dar. Vřele doporučuji. Náš šestiletý syn dostal její komiksovou podobu a přečetl jedním dechem.