Stručný průvodce odcházením

Bude to znít asi zvláštně, ale ráda čtu příběhy, které jsou nějak spojené se smrtí, odcházením a podzimem života. Všechna ta melancholie a konečnost, vědomí, že nejsme nesmrtelní a že všechno jednou pomine, mě nějakým způsobem fascinuje. Zároveň jsem zastáncem toho, že o náročných tématech se má otevřeně mluvit. A tahle kniha, slibující nový pohled na eutanazii, mě proto zaujala okamžitě. Od Biancy Bellové jsem už pár knih četla, takže vím, že její styl mě moc baví. A nebylo tomu jinak ani tentokrát. Dostáváme se do příběhu Kláry, která žije osamocený život v hlavním městě. Jednoho dne se ale dozví, že se její otec rozhodl pro asistovaný odchod, a její dosavadní život se tak začne obracet naruby. Společně s Klárou bloudíme minulostí a postupně zjišťujeme, proč má se svým otcem takový vztah a co všechno ji utvářelo. Zároveň nahlížíme na asistovaný odchod z různých úhlů pohledu, nejen očima příbuzných, ale také lékařů, kteří člověka na této cestě provázejí. Příběh je to mrazivý, několikrát jsem při čtení měla husí kůži. Jde o opravdu zajímavý námět a neskutečně mě bavilo do něj postupně pronikat a přemýšlet nad otázkami, které ve mně kniha otevírala. Bianca Bellová opět dokázala, že její knihy stojí za to číst. Pokud nad čtením váháte, určitě se knihy nebojte. Není to lehké téma, ale právě proto stojí za to se mu otevřít. Tohle je příběh, který si rozhodně chcete přečíst.

Ve své nové knize Bianca otevírá velmi silné téma – co znamená důstojně žít a co znamená mít právo důstojně zemřít. Seznamujeme se s šestatřicetiletou Klárou, samotářkou pracující v neziskovce, která už nemá matku. Jednoho dne se dozví, že její otec, kterého neviděla desítky let, je vážně nemocný a rozhodl se pro asistovaný odchod ze života. Klára se za ním vydává a tím se začíná odkrývat nejen jeho příběh, ale postupně i její vlastní minulost. Do současného příběhu vstupuje druhá dějová linka z minulosti. Zpočátku jsem nechápala, proč ji autorka do příběhu vkládá. Postupně ale jednotlivé střípky začnou zapadat. O Klářině dětství víme jen málo. Ujala se jí teta, aby neskončila v dětském domově, a měla tři bratrance. Občas se vynoří vzpomínky v kontrastu s její současnou samotou – Labutí jezero, zpívání v autě, tři bratranci a vědomí, že byla tetina holčička. O matce víme jen mlhavě a otce má Klára vytěsněného. Klára mi sympatická nebyla. Je protivná, drzá, odsekává a lidi k sobě nepouští. Přitom je zřejmé, jak moc po kontaktu touží. Třeba když si při bezpečnostních kontrolách na letišti schválně nechává v kapsách drobnosti, aby měla alespoň nějaký kontakt s člověkem. Zajímavá je i její linka s vrahem doktorem Rozsypalem, který se ji vytrvale snaží sbalit. Nejsilnější pro mě ale byla ta část s tetou. Právě ve chvíli, kdy teta odchází, se Kláře vynoří vzpomínka, která ji přivede až k vlastní minulosti. Najednou se ocitá tváří v tvář minulosti, která ji utvářela, přestože o ní prakticky nic nevěděla. Odcházení tu není jen o smrti. Je i o odcházení lidí, vzpomínek, vztahů a částí vlastního života. A paradoxně právě jedno odcházení Kláře něco vrací. Já osobně si myslím, že člověk by měl mít právo na důstojný konec ve chvíli, kdy už se nedokáže postarat o základní potřeby, jeho život se pro něj stane nesnesitelným a on sám si přeje odejít. S postupným stárnutím populace bude podle mě otázka důstojného odcházení stále důležitější. Bellová ji otevírá bez jednoduchých odpovědí a nutí přemýšlet, kde leží hranice mezi pomocí, soucitem, povinností a právem rozhodnout o vlastním životě. Výborně Bianco