Dívka, která si zaplétá cop

Přiznám se, že první knihu autorky, Tajný život slunečnic, jsem nečetla. Po Žízni po životě, která také pojednává o životě Vincenta van Gogha, jsem se totiž trochu spálila. Jenže po Dívce, která si zaplétá cop budu muset svůj názor přehodnotit. Tohle se totiž četlo skvěle! Vlastně úplně samo. Kapitoly se střídají mezi dvěma ženami. Ellie žije v současnosti, je jí 29 let, zemřel jí manžel, přijde o domov i práci a má toho tedy naloženo víc než dost. Přesto se nevzdává a snaží se ze všeho nějak vyhrabat. To se mi líbilo. Nebyla dokonalá, neměla život zalitý sluncem a musela se znovu zvednout ze dna. Pak je tu Suzanne, která se narodila ve druhé polovině 19. století a vyrůstá v Paříži jako velmi chudá dívka. Dostává se do společnosti tehdejších umělců a potkává například Renoira, Degase nebo Lautreca. Suzanne je prostořeká, svá a rozhodně si nenechá jen tak něco namluvit. Ačkoli Ellie a Suzanne dělí nějakých 130 let, v mnohém jsou si překvapivě podobné. Přiznám se ale, že kapitoly Ellie mi byly přece jen o něco bližší. Bylo mi sympatické její zaujetí pro umění i to, že působila tak nějak skutečně. Zhruba do poloviny si říkáte, že je to takové příjemné, kliďánkové čtení. Jenže pak začnou přicházet nepříjemnosti, se kterými se obě hlavní hrdinky budou muset poprat, a postupně vyplouvají na povrch i tajemství z minulosti. Klidně by mě bavila kniha, která by byla jen o Ellie. Ale i Suzanne měla co nabídnout. Především pohled na to, jak byly ženy její doby vnímány. Jako objekty touhy mužů, kteří je malovali především pro své vlastní vizuální a fyzické potěšení. A běda, kdyby náhodou chtěla žena malovat nahého muže. Neslýchané! Silně ve mně zůstalo i další poselství knihy. Pro dítě není nejdůležitější, aby matka pracovala od nevidím do nevidím a zajistila mu všechno. Nejdůležitější je, aby s ním byla. A vlastně je to celé i o tom, že ženy se mužům dokážou vyrovnat ve všech směrech. Od autorky jsem nic moc nečekala. A proto mě kniha příjemně překvapila.

Dívka, která si zaplétá cop je příběh, který se odehrává ve dvou časových linkách. V té historické se seznamujeme se Suzanne Valadonovou. Francouzskou malířkou, která žila v Paříži na konci 19. století. Narodila se do velice chudých poměrů a byla takové, dá se říct, dítě ulice. Žila jen s matkou. Už jako malá si představovala, že se jednou stane slavnou osobností. Její první kroky vedou k cirkusu, kde přesvědčí principála o své píli. Bohužel utrpí úraz a život v cirkusu už pro ni není. Vyroste z ní krásná dívka, která přitahuje pozornost umělců, kterým dělá modelku pro jejich slavná díla. Postupně se tak zcela nevědomky učí různým technikám malby a kresby až zatouží být stejně slavná jako Renoir, van Gogh a další. Prosadí se ale jako žena v 19. století? V současné lince poznáváme téměř třicátnici Ellie, která řeší životní problémy. Je vdovou a kromě ztráty zaměstnání jí hrozí, že přijde i o dům. Snaží se znovu postavit na nohy a touží po vlastní galerii. Když naprostou náhodou narazí na díla malířky Suzanne Valadonové, rozhodne se, že obnoví její slávu. Miluji knihy, které obsahují historická fakta či příběhy lidí, kteří skutečně žili. Navíc se mi líbil ten kontrast dvou žen žijících v různých staletích. Bavilo mě sledovat, jak se postavení žen ve společnosti měnilo. Přesto obě ženy řešily témata, která si byla docela podobná. Třeba jen to, jak se prosadit a skloubit život pracovní a soukromý. Tuhle knihu vám doporučuji, protože překlad od Jany Jašové je skvělý a nebudete chtít přestat číst. Přesto se mi historická linka líbila mnohonásobně víc.