Ulicemi Lareda

Osamělá holubice je samozřejmě jen jedna, a i když mi k dokončení celé ságy chybí ještě oba její prequely, tuším, že už ji v celé sérii žádná kniha nepřekoná. Ulicemi Lareda však nabízí neméně zajímavý příběh o cestě slavného kapitána Woodrowa Calla za dopadením vlakového lupiče Joeyho Garzy. Fakt, že se éra Divokého západu nezadržitelně chýlí ke konci a prérie jsou čím dál více protkány železničními pražci a telegrafními dráty, nemění nic na tom, že je pohraničí mezi Texasem a Mexikem sakra drsné prostředí, kde o životě a smrti rozhodují maličkosti. Ačkoliv se jedná o závěr celé série, kniha dobře funguje i jako samostatný příběh. Na svého slavnějšího předchůdce navazuje poměrně volně a osudy známých postav v průběhu děje nenásilně rekapituluje. Hlavní rozdíl oproti Pulitzerovou cenou ověnčenému předchozímu románu vidím v celkovém vyznění příběhu – zatímco Osamělá holubice navzdory tragickým událostem nabízí humor, nadsázku a řadu vtipných momentů, Ulicemi Lareda působí mnohem temněji, depresivněji a téměř bez odlehčených pasáží. Svou roli v tom hraje i absence Guse McCraea, jehož nadhled a smysl pro humor patřily k pilířům Osamělé holubice. Ulicemi Lareda není tak strhující ani zábavná jako Osamělá holubice. Je však syrovější, smutnější a v mnoha ohledech realističtější. Jako tečka za příběhem Woodrowa Calla funguje výborně.

Nikdo, kdo četl Osamělou holubici, by si neměl nechat ujít tohle rozloučení s kapitánem Callem a vlastně tak trochu i s celým Divokým Západem. Staří hrdinové už mají kolem sedmdesátky, a je to na nich znát. Ale přestože celý svět se mění, klouby bolí a oči už neslouží, Woodrow Call se vydává na další výpravu do mexického pohraničí po stopách mladého bandity. Určitě celou tuhle tetralogii doporučím, stojí to za přečtení. Nicméně Muž se srdcem kovboje je jen jeden.