Až jednou potkám svého Pána

Soubor skvělých textů a důležitých textů spisovatele, který viděl dál, za horizont svého vlastního života a sdělil o Spojených státech něco, co se ukazuje jako klíčové. Nejlepší povídky (Erik, Sonnyho blues, Když jsi vyšla z pouště) již česky vyšly časopisecky. K jednotlivým povídkám: Skála - otec jako celoživotní trauma. Výlet - náboženství v jeho nejextrémnějších letničních podobách černošského sboru, na jehož pozadí se rozechvěle rodí homoerotická láska. Úvod nebo apendix nebo jakoby samostatná kapitola románu Jdi a hlásej to z vrchů, a to včetně traumatu z krutého otčíma. Erik - ponor do mužské bolesti a ponížení. Předchozí stav - tady, v ponižování a nedůvěře se obnovuje odvěká nenávist mezi černými a bílými. Sonnyho blues - naprosto geniální text o lásce, obavě, odpovědnosti, svobodě, tíži života, útěku, náboženství a hudbě. Katarzní závěr popisující Sonnyho blues je unikátní a vyrovná se mu snad jen Balzacova povídka Massimillia Doniová s úchvatným líčení Rossiniho opery Mojžíš v Egyptě. Dnes ráno, dnes večer, tak brzy - návrat z Francie do USA se všemi hrozbami a traumaty. Autorova zkušenost. I čtenář povídku opouští s obavami o její postavy. Krásné vyznání lásky Paříži a jejím nočním obyvatelům. Když jsi vyšla z pouště - typicky Baldwin, v jehož textech je stále přítomno rasové napětí, neschopnost soužití Afroameričanů s bělochy, nenávist a latentní či otevřené násilí. Až jednou potkám svého Pána - tahle črta líčí cosi, co je sice nepochopitelné, ale reálné: násilí jako afrodiziakum. Ach jo. Summa: Baldwine je třeba překládat a vydávat - a číst.

Asi jsme se minuli. Rozumím tomu, že autor se svým původem, barvou pletí, a v době emancipace jeho etnické skupiny (50. a 60. léta 20. století) musel působit jako kometa, jako někdo kdo se prostě "probojoval" do bělošského světa a tak se taky stal ikonou. Ale já, jako naprostý nevzdělanec, jsem o jeho existenci vůbec nevěděl, začal jsem číst a v průběhu mi bylo jasné, kdo je a o kom píše, takže jsem se od těchto kontextů zcela oprostil. A přišlo mi to zoufale slabé. Takové nicotné příběhy, jakkoliv v nich rozpoznávám otázky výchovy, identity, hledání sebe-identity rasové i pohlavní, rozpoznávám celou složitost života v Americe viděnou černošským obyvatelstvem, ale proteklo to mnou jako informace. Žádná větší emoce, žádné naštvání, žádné dojetí, prostě nic to se mnou neudělalo, protože jsem asi nebyl nastaven na to, že to mám číst s patřičnou úctou ke kontextům. Nic proti nim nemám, ale oproštěno od nich vím, že jsem četl daleko silnější věci.