Montana

Jaké je to vyrůstat v zemi, která neexistuje? Kolik moldavských autorů znáte? Já donedávna žádné jméno z paměti nedostal. A přitom jsou u nás docela vydávaní, jenom jsem si to nikdy neposkládal. Knihu Montana od Alexandru Popesca jsem otevíral s očekáváním silného příběhu. Dostal jsem mnohem víc. Autor se narodil a vyrůstal přesně tam, kde se odehrává podstatná část děje: v Podněstří, na konci 80. let, tedy v čase, kdy končil jeden svět, ten sovětský. Tahle část Evropy si ale s koncem SSSR místo klidu vysloužila válku. Podněstří se odtrhlo od Moldavska a vzniklo přízračné území, které dodnes neuznává nikdo, jen Rusko ho vojensky, ekonomicky i politicky drží při životě. Hlavní hrdina Ivan je na začátku dospělý novinář žijící ve Velké Británii, potýká se s epilepsií a se steskem po matce, která zůstala v Podněstří. Rodinné okolnosti ho donutí vrátit se domů, na místo dětského traumatu. Matka mu navíc řekne, že na jejich staré Základně zůstaly hodinky Montana, dárek od otce, který krátce nato padl v občanské válce. Ivan se je rozhodne najít, i za cenu zatčení. Kniha střídá dvě linie, přítomnou a vzpomínkovou, a ta dětská ve mně zůstala nejdéle. Malý Ivan vyrůstá na uzavřené základně za betonovou zdí, v odstavených vagonech, v chudobě, s násilím jako běžnou součástí dne. Popescu to nepíše jako sociální exhibici, píše to jako svět, kde je tohle prostě normální. A právě to je na tom nejsilnější. Styl je přímočarý, dynamický, skoro filmový, bez zbytečného patosu. A překlad Jarmily Horákové je famózní, čte se to, jako by to autor napsal rovnou česky. Montana není kniha o válce. Je to kniha o tom, co válka zanechá v dětech, i když vyrostou a odstěhují se na druhý konec Evropy. Základna se totiž nikdy úplně nezmenší. Čte se to rychle, ale nezapomíná se to snadno. Já jsem rád, že jsem si k literárním jménům, která si pamatuju, konečně přidal i jedno moldavské. A už vím, že ne poslední.

Chtěl jsem být strašlivě nadšen, ale bohužel to tak úplně nevyšlo... Montana je bezesporu zajímavý kousek literatury. Bohužel mám pocit, že nenaplnila svůj potenciál. V první řadě pasáže z příběhové současnosti nejsou příliš obohacující. Možná jsem jen něco nepochopil, ale celá Velká Británie by se dala shrnout do jedné výživné kapitoly. Mimo jiné to tak cítím, protože jsem se těšil do moldavských devadesátých let. Jenže... Opravdu nechci znít zbytečně přísně, ale Alexandru Popescu nás zavede na hodně nezvyklá místa. Ocítáme se na moldavské železnici, v bytech vytvořených z vyřazených vagónů. Mohl by si tak dát víc záležet s popisem a předáním atmosféry. A já to z Montany necítil. Místy odflákne popis, že stroje a jeřáby vypadají jako ze Star Wars (uff). Jindy prohlásí, že se to vlastně ani moc popsat nedá. Já bych byl rád za brutální naturalismus, ale spokojil bych se i s něčím menším... Co se týče kritiky, asi na to už prdím, jen bych rád vzkázal editorovi, že pasáže z minulosti nepotřebují uvozovat každý odstavec slovesy jako "vzpomínám si", "pamatuji si" atp. My čtenáři nejsme hloupí a uvědomujeme si, že jsme zrovna v minulosti. Stejně jako chápeme fragmentárnost vzpomínek, že jde o jakousi koláž, která nezachycuje celek. Nicméně teď bych rád chválil, přeci jen jde o prvotinu. On je možná hlavní důvod, proč mě výše řečené záležitosti serou ten, že to co je na knize dobré, je opravdu velmi dobré. Popescu umí vybarvit východoevropské postavičky, umí vytvářet napínavé pasáže, zvládá být vtipný, tvrdý i dojemný (vztah s matkou). Čili pokud bych měl udělit nějaký verdikt, dávám rozhodně palec nahoru. Ne zas tak pevný, ale přeci jen nahoru.