Jan Vojáček: Únava není normální

Pan Vojáček má svou praxi skvěle zvládnutou, ale v knize jsem se bohužel nedočetla nic nového, co bych nevěděla. Čekala jsem od knihy víc.

Na tuhle knížku jsem se hrozně těšil. Viděl jsem na ni reklamu v metru a hned jsem věděl, že si ji budu přát k Vánocům. Tohle téma mě moc zajímá a navíc jsem rád, že o něm začínají v tomto stylu psát i čeští autoři. Vizuál je taky velice pěkný. Smíšené pocity jsem měl už od začátku. Úvod se táhl strašně dlouho, autor se opakoval pořád dokola a už mi skoro docházela trpělivost. Četl jsem nespočet vět, které začínaly: Tato kniha slouží jako tohle, tato kniha vám ukáže támhleto, tato kniha bla bla... Samé drmolení dokola, ale ne a ne konečně přejít k věci. Jak píše uživatelka Nisshoku ve svém komentáři, ukázky z praxe jsou hrozně laciné. Působí neuvěřitelně smyšleně a strojeně. Když chce autor svůj poznatek nebo tvrzení na něčem doložit, očekával bych důkladný popis, jak byla strategie implementovaná a jak konkrétně pacienta změnila. Všechny ukázky z praxe jsou ale typu: "Pamatuju si na pacienta Marka, 40 let, který trpěl chronickým stresem. Pak implementoval tuhle metodu a prošel dramatickou proměnou." Tohle není nadsázka, v knize to opravdu takhle stojí. Opakování myšlenek se pak vyskytovalo i v dalších částech knihy. Rekapitulace kapitol/vypíchnutí nejdůležitějších myšlenek z kapitol, které mají pět stránek, mi přijde zbytečné, působí to jako snaha, aby kniha neměla jen 70 stran. Ty kapitoly jsou tak stručné, že opakování každých 10 minut čtení není třeba. Dvě hvězdičky dávám alespoň za to, že některé rady jsou opravdu legitimní a fungují skvěle. Například vystavování se rannímu slunečnímu světlu apod. S tím už jsem byl ale obeznámen dříve. Knížka na mě jinak místy působila hodně ezotericky, ale to už je asi jen otázka gusta. Za mě velké velké zklamání, ani jsem to nedočetl celé. Možná se k tomu někdy vrátím...