Zanechal jsi mi jen vzpomínky

Těžké čtení, ale současně krásné. O tom, jak silná je opravdová láska. Jak jsme nedokonalí, jak si ubližujeme, jak se špatně rozhodujeme. Jak hrozně moc bolí ztráta toho nejbližšího, jak důležití jsou lidé kolem nás, abychom se zase našli a začli znovu žít. Dlouho mi trvalo, než mě kniha chytla (do čtení jsem se musel nutit, a dokonce jsem knihu na nějaký čas odložil), ale někde za polovinou mě příběh vtáhnul a už nepustil. Je mi z té knihy na srdci tak nějak hezky smutně, ale je to tak v pořádku, život nebývá crazy komedií... A moc přeji Griffovi, Wadeovi, Jacksonovi a všem ostatním, ať mají dobrý život, a Theo zůstane navždy v jejich srdcích.

S příliš velkou jistotou jsem očekávala, že i další příběh od Adama Silvery pěkně zadrnká na moje emotivní struny. Bohužel tentokrát cítím hlavně roztrpčené zklamání. Kdybych chtěla být stručná, odůvodním to přehnanou ponurostí a nevěrohodností, která je (za mne) v přímém protikladu s autenticitou avizovanou na obálce. Ale nejspíš se rozepíšu víc než obvykle… Ústřední postava Griffin je hned na počátku ve velmi nezáviděníhodné situaci, do které je těžké se vcítit, obzvlášť když o něm čtenář zatím vůbec nic neví. Autor postupně vysvětluje jeho neblahé rozpoložení a vypráví o všem, co k němu vedlo, v retrospektivě, kterou střídá s dějovou linkou v současnosti. Jeho celkem pochopitelné negativní pocity a emoce jsou popisovány velmi podrobně a rozebrány ze všech možných stran. Jenže čím víc jsem ho poznávala, tím víc se objasňovalo, jak moc posedlý svým bývalým klukem byl/je. Tohle nebyl zdravý vztah. A čím víc jsem o nich věděla, tím víc mi to vadilo. Až mi byl nakonec Griffin sympatický asi jako tříska za nehtem. Což se ukázalo jako kámen úrazu, jelikož je celá knížka z jeho POV. Rozhodně bych uvítala prostřídání úhlu pohledu s kýmkoliv z ostatních kluků, klidně i s vícerem z nich. Další věc, co mi vadila – přepálená intenzita popisovaných citů jednoho ke druhému. Ano, jsou mladí a v takovém věku pro mě bylo zvládání podobných emocí taky složité. Ano, nebyla jsem nikdy v podobné situaci a těžko se mi to představuje. Ale když si to porovnám s tím, jak moc mě dokázaly rozebrat romance ještě mladších postav v předešlých dvou knihách, které navíc byly založeny na naprosto nereálné věci, jakou je Hodina smrti, tak tady mi to prostě nesedlo. Méně je někdy více. A tentokrát to podle mě autor přehnal ve více ohledech. Ať už v tom, jak moc se nimrá v ubrečeném truchlení nebo v psychologických nutkáních Griffina. Nechci nikterak shazovat hodnotu autorovy snahy. Dotýká se mnoha vážných témat spojených se ztrátou někoho blízkého. Něco takového není jednoduché číst a už vůbec ne o tom psát. Ale když už je po padesáté připomenuto, jak moc Griffin Thea zbožňoval, jak moc se mu chce brečet a jaké velké potíže má s lichými čísly... Je dobře, že se takovým věcem věnuje prostor, někomu to může pomoct vyrovnat se s podobnými problémy v reálném životě. Ale já to pochopila už ve třetině knihy. Nepotřebuju v každém odstavci připomínat, jak strašně kdo koho miluje (případně nenávidí) nebo jak moc je v háji z toho, že už tu ten člověk není. Není třeba rvát to čtenáři neustále do chřtánu, on si to v těch řádcích najde sám. Ta otřesná opakovanost již řečeného ve mně nakonec zadusila emoce, které jsem u čtení mohla a chtěla cítit. Až tohle setřepu, tak dám autorovi ještě šanci, jelikož vím, že to umí i lépe a popsat vztahy s velkým citem. V příbězích o Hodině smrti na to měli ti kluci jeden den! A rozsekalo mě to na kousíčky. Tady ačkoliv se jednalo o mnohem delší časový úsek, tak jsem ten vroucně zaláskovaný vztah nevěřila pomalu ani jednomu. Snad jen Wadeovi a u něj jsem musela trpce zkousnout, že skončí s Griffinem, jelikož ten si ho podle mě nezaslouží. Velké body plus za pozitivní i velmi poučný konec. Že je lepší řešit problémy s někým, než sám. Že se svět točí dál, ať se pokazí cokoliv. Že ne všechno končí jednou chybou či telefonátem. Že je dobré koukat se pořádně kolem sebe a jeden může tu tolik potřebnou podporu najít tam, kde by ji nečekal. Vážně jsou v téhle knížce hodně dobré věci. Jen je za mě přebily ty ostatní. Tak… Očividně jsem to ze sebe potřebovala dostat. :)