O čem řeka ví

Prastará kolébka civilizace, Egypt, znovu mě omámil, zlákal a polapil. Kniha mě zaujala svým námětem, obálkou, krásnou ořízkou a doporučením důvěryhodné, sečtělé kolegyně. Od první stránky jsem byla okouzlená, zřejmě prastarou magií vystupující z příběhu, jinak si to nedokážu vysvětlit :) Kniha je určena podstatně mladším čtenářkám a tak jí odpouštím všechny nedokonalosti. Děj mě vrátil do filmů o Indiánu Jonesovi a Mumií a taky trochu do pohádek Tisíce a jedné noci. Dostalo se mi hodně romantického jiskření, trochu magie, dobrodružství a zapeklitých rodinných vztahů. A také trochu toho zamyšlení jak se lidé chovali a stále chovají k historii a jejím památkám. Určitě si přečtu pokračování ;)

Začátek byl opravdu slibný – autorka dokázala navodit atmosféru Egypta 19. století téměř dokonale. Přistihla jsem se, jak se v myšlenkách ztrácím v křivolakých uličkách Káhiry, kolem mě se mísí vůně koření, čerstvě smaženého falafelu a placek právě vytažených z pece. V ruce držím malou sklenku jejich silného čaje, horkého a sladkého tak, že mě na jazyku příjemně pálí… pak to samozřejmě zkazí představa úporné otravy, která mě připoutá na lůžko do konce pobytu, protože sakra jsem v Egyptě, ne? ALE. Atmosféra sama o sobě knihu nezachrání. Bohužel příběh stojí na chatrných základech, nebavil mě, což je velká škoda. Druhý díl je proto s ?.