Když na horách svítá

Knížka začala dobře. Postupně mě však přestávala bavit, bylo to stále dokola to samé. Ta je taková, ta je maková, tito rodiče jsou chápaví, tato matka je zapšklá. A přiznám se, že jsem nechápala, proč tolik povyku. Neustále se mi pletly postavy, v podstatě ani teď po dočtení nevím kdo je kdo a s kým. ( paradoxně za to může střídání postav, nesnáším to v knihách, proč už nikdo nepíše kontinuálně?!) Jen Marie se vyrýsovala trochu více. Ikdyž příliš nevěřím, že s její povahou se vrhne na člověka, kterého 20 let neviděla a i tenkrát téměř neznala, spíš z něj byla celá nesvá a klidila se mu z cesty. A začne ho nazývat přítelem. “Je to jen můj kamarád”. Sotva by se pozdravili, kdoví jestli… Poselství knihy je asi v tom, nečekejte, až vám půjde o život, a vyřešte si své křivdy hned, což se lépe řekne než udělá. Jelikož nevíme, kdy nás klepne, měli bychom končit každý den s čistým stolem, i štítem i s vynesenými odpadky. Ale to se tam nedočtete, to si myslím já sama za sebe. ( opět lépe řekne než udělá, den co den co den… každý večer). Obálka je krásná.

Když jsem tu knihu četl, došlo mi, že příběh má lehce romantický nádech, vlastně v tomto ohledu byl přesně takový, jaký jsem očekával, takže žádný pocit ztraceného času. Teď, když o tom přemýšlím, dochází mi, že čím více autorčin knih jsem přečetl, tím více se mi líbí její styl, opakovaně dokazuje, ať je to tak či jinak, že má zvláštní potenciál pokaždé něčím zaujmout. Vyhýbá se obvyklým klišé, současně umně kombinuje vyprávění vtipnými hláškami. Asi nejvíce zůstane v paměti příběh o Marii, který bere za srdce. Klobouk dolu.