Cílek: Přijít za svítání

Cílkovy eseje jsou příjemné čtení, které si beru na dovolenou pro klidná odpoledne a čtu si je ve stínu v kavárně pro takové to milé rozjímání. Všímá si spousty věcí, které by mne, prostého člověka, prostě nenapadly a tak si to moc užívám.

Od narození (jsem ročník 1959) žiji v rodinném domě, postaveném v roce 1911. Postupem doby byl samozřejmě tu méně, tu více přestavován, takže původně selské stavení se radikálně „přetransformovalo“ do současné „civilizované“ podoby. Přesto tu ale je možné najít rozličné artefakty z „prehistorických“ časů před 1. světovou válkou, kdy pradědeček moje dnešní bydliště zbudoval... Podobně se to má i s mojí vesnicí – rovněž tady se toho hodně změnilo a často jen díky starým fotografiím se dozvídám, jak to které místo vypadalo dřív. Místní „konstanty“ naštěstí přežily působení „zubu času“ bez úhony – tak třeba necelý kilometr vzdálený památník, vystavěný v letech 1909 – 1912 na připomínku obětí slavné bitvy tří císařů, vévodí jako maják širokému okolí a nikdo ze zdejších lidí si ani ve snu nedokáže představit, že by se někdy ráno probudil a zjistil, že na kopci nad dědinou nestojí Mohyla míru... Ale proč to vlastně píši? Asi všichni podvědomě cítíme, že jsme obklopeni věcmi a místy, s nimiž nás pojí jakási spíše tušená než racionálně „uchopitelná“ symbióza. Jedná se o vztah natolik diskrétní, delikátní a navýsost intimní, že je prakticky nepopsatelný, přesněji řečeno dát mu slovesný výraz dokáží pouze výjimeční jedinci. A kniha s názvem Přijít za svítání podle mého názoru mimo jakoukoli pochybnost dokazuje, že její autor Václav Cílek je jedním z nich... Podtitul Vybrané eseje z let 2002 – 2022 dává tušit, že na čtenáře čeká v kladném smyslu toho slova „všehochuť“ z literární tvorby člověka, jehož „šíře záběru“ je takřka polyhistorická. Jestliže je autor „zaškatulkován“ do přihrádek s označeními geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy, pak je toto všechno sice pravda, ovšem rozhodně tím není vystiženo to hlavní – totiž že Václav Cílek je mimořádně senzitivním pozorovatelem vezdejší reality, na niž hledí s obdivem, úctou a pokorou a zřejmě právě proto umí nalézat „duši“ i ve zdánlivě neživých „životních formách“. A co je vůbec nejdůležitější – do krásy svých podivuhodných objevů nezištně zasvěcuje všechny, kdo „touží vidět“. Genius loci neboli duch místa... Když jsme dostatečně citliví, můžeme ho nacházet skoro všude. Mne např. vždycky fascinovaly skupiny stromů někde v otevřené krajině. A určitě i Jana Zahradníčka, když jednu ze svých básní začíná veršem „Jsou shluky stromů plny svaté tísně“. Mám-li uvést jiný příklad, pak si vzpomenu na rekonstrukci našeho sklepa, kdy jsem věděl, že jednu „věc“ musím nechat nedotčenou, totiž ten malý výklenek v rohu – na konci války, když se blížila fronta a všichni se tu ukryli, tam stával hrnec s mlékem... A dejme také slovo Franzi Kafkovi a „jeho“ Praze, kterou nazývá „matičkou“ a o níž říká, že „má drápky“, tj. nechce jej nechat odejít někam jinam... Mimochodem – když už jsme u té Prahy. Já to mám „nastavené“ tak, že prohlížení si jejích pamětihodností je pro mne vedle obdivu a nadšení spojeno i s jistým pocitem provinění. Vždyť copak je např. možné projít se po Karlově mostě „jen tak“, bez toho, aby člověk pečlivě studoval každou sochu, hleděl fascinován do Vltavy a s úžasem vzhlížel k Pražskému hradu? Ovšem ptát se lze i opačně – je vůbec myslitelné, aby byl každé památce věnován čas, který si právem zasluhuje? Jen u rytíře Bruncvíka bych dokázal stát celé hodiny a připomínat si jeho historii, která je mimo jiné spojena i s mojí obdivovanou básnířkou Marinou Cvětajevovou. Ta tu svého času také stávala a poté napsala báseň Pražský rytíř... No vida, kam až jsem se dostal během recenzování knihy Václava Cílka Přijít za svítání. Je ale možné, že její hlavní předností je právě autorova schopnost vyvolávat ve čtenáři hlubinné a mnohovrstevné asociace, jako se to stalo v mém případě. Nechtěl bych, aby to vyznělo jako klišé, ale knihu považuji za literární událost par excellence!