Pokračování příběhu lovce lidí Nathaniela Darnsworna, bylo trochu jiné než jednička, zatímco tam krev stříkala už od prvních stran, tak v druhém dílu je vlastně první polovina knihy věnována budování napětí, a až v druhé polovině se to pořádně rozjede, to ovšem neznamená že by se v první půlce nějaká ta pěkně rozseklá mrtvolka nevyskytovala. Sochaři masa se inspirují filmy Věc, a Osmi hroznými, což mi vůbec nevadí, vím že to autor dělá už z předchozích jeho knih a umí to dobře zapracovat do svých příběhu.

„Annabell plakala. Poručík ani nezvedl hlavu. Julius se tiše modlil. Smrťák klel jak pohan. Horn se . . . vracel.¨“ Ačkoliv se mi zdálo v předešlých knihách, že je pan Jakub Hoza samostatně uvažující spisovatel, v této jeho poslední knize mě krutě vyvedl z omylu. Zdá se mi, že až skoro sprostě vykradl Tarantinovo filmové zpracování Osm hrozných. Ano v anotaci je to dokonce reklamováno, že je to styl Tarantino. Ovšem tohle není styl Tarantino, to je prach sprosté opisování. Jsem zklamán i z toho, že druhá půlka příběhu není o upírech, nebo mimozemšťanech. (když už jsme u toho Quentina) ale o kožoměncích. Citát: Už od prvního setkání mám nutkání ho zabít. V půlce se totiž příběh vydává tak trochu úplně někam jinam. A když už se v anotaci mluví o Věci (Kultovní horor o mimozemské entitě od Billa Lancastera), tak jsem opravdu očekával mimozemšťany. Ale hovno, jsou to jen obyčejní pekelníci. Už jsem si zvykl na styl pana spisovatele a to jak v sérii Strašák, tak v sérii Nathaniel Darnsworn. Ale zde mě zklamal. Měl jsem za to, že má na víc, a ne jen přepsat pár scén z filmu i scénáře z roku 2015 . . . a pak k tomu dodat nějaký mišmaš o pekelné bráně. Bral jsem příběhy Nathanilea Danrsworna s nadhledem, jako součást image, ovšem toto poslední dobrodružství mě skutečně otrávilo ve všech významech tohoto slova. (Pardon pane spisovateli za papouškování jednoho vašeho výroku v této knize.) Citát: Jestli jsem se něco naučil, tak to, že jak se jednou rozhodnou k činu, krutost trestu je neodradí.