Divadlo mrtvých

Hvězdička dolů za ty potoky krve a jiného násilí. Ale když je zase funkční. Tak nevím. Lucernáři jsou velmi zajímavá myšlenka, stejně jako vrah lovec. A kněz a církev používající magii k léčení, k pátrání a k přenosu. Hrůzná je myšlenka divadla mrtvých, Dansworn měl protivníky na své výši - doktora Dagliariho (inspirace zjevná), Minotaura (tak kromě báje netuším), ostatní dva - DeTrevois (de Treville, že by?) a Stoner za to nestojí. Také každý skončí jinak a krutě. Zajímavý byl ještě Stín. A za celý příběh by stál otec Dárius a velitel Avory. Ostatně i Brodecký. Takže hledat předešlý a následné díly.

Tohle byla jízda od začátku do konce. Divadlo mrtvých je má druhá zkušenost s autorem, a musím říct, že i tato kniha si mě získala, a to velmi rychle. Moc se mi líbila atmosféra, nemůžu si pomoct, ale na mě dýchnul "viktoriánský Londýn" se všemi svými špinavými zákoutími, temnými uličkami a hrozbami. Navíc hlavní hrdina je pro mě ukázkový asasín, což mi jen ještě víc navodilo kulisy onoho průmyslového Londýna. Hlavní hrdina Nathaniel byl prostě k sežrání, myslím, že nejsem jediná, kdo by se rád přidal do jeho "fanklubu" :D A v kombinaci s Valerií tvořili dokonalé duo. Kromě ústřední dvojice, je nám představeno další velké množtví postav, musím se přiznat, že u některých jsem měla problém se zorientovat, ale myslím, že ty stejně až tak podstatnou roli nehrály. Musím říct, že chemie mezi postavami byla výborná, ať už šlo o ústřední dvojici, vedlejší postavy, nebo záporáky, všichni uvěřitelní a opravdoví. A já si vlastně užívala kapitoly i z pohledu těch odporných zrůd. Tímto se dostávám k brutalitě v knize. Ano, je jí tam požehnaně, Vadilo mi to? Ani trochu. Nicméně, pokud nemáte rádi nekompromisní násilí, sáhněte raději po U Hlavy mantichory. I přesto, že je kniha vcelku ponurá a vypráví drsné příběhy, tak je prostoupena velmi svěžím humorem a trefnými hláškami, které z Nathaniela o to víc dělají toho dokonalýho týpka z knížky, po kterém slintá každá druhá. Také bych ráda vyzvedla bojové scény, i laik jako jsem já pozná, že se autor vyzná a ví. Souboje jsou popsány pečlivě, ale ne až moc detailně, aby to pochopil jen znalec. Nicméně možná jich tam bylo trošku moc, ale to je spíš otázka preferencí. A nakonec bych ráda vyzdvihla autorův styl vyprávění, Jakub Hoza je pro mě Mistr vypravěč. Lépe napsanou knihu jsem četla snad jen od Svěráka. Určitě doporučuju a já se těším na další Jakubovy knížky.