Tohle všechno jsem já

Za mě skvělá kniha o tom, že přijímat (sebe nebo druhé) je lepší než vylučovat. Metoda práce s vlastními vnitřními stránkami, které se mnohdy projevují jako symptomy. Ty v metodě Internal Family System nabývají podoby různých "postav", s nimiž lze navázat kontakt, zjistit, co nám chtějí sdělit, a ukázat jim, že s námi mohou spolupracovat tak, aby to bylo prospěšné jim i nám.

2. ČÁST (shrnutí + osobní pohled) Základní cíle IFS jsou: Osvobodit části od Břemen a vynucených rolí a umožnit jim být tím, k čemu jsou určeny. Obnovit důvěru v Já a jeho vedení. Znovu-harmonizovat vnitřní systém. Nechat se v komunikaci se světem více vést Já. V kostce by se asi dalo říct; Chovejte se k sebe sama v duchu Já, tedy jako rozumný a laskavý partner/rodič (učte se jej v sobě snáz rozpoznávat i jej posilovat a vůbec mu dávat více prostoru; viz. klid zbraní, čekárna) Představte si, že jste jedna rodina/domácnost a všichni její členové jsou vaše části; zlepší chod, i celkové klima vaši domácnosti, když budete na členy vlastní rodiny, nebo i oni mezi sebou, křičet, ponižovat se, utlačovat, ignorovat, či se zavírat do kumbálu? Dlouhodobě ne. Jistě to ale také neznamená, že po sobě necháte šlapat, nad vším jen mávnete rukou a vše dovolíte...taková analogie mi přijde jako slušné orientační východisko ohledně "nacítění" správného modu sebe-vztahování se. Vstřícně-laskavě-rozumná přiměřenost? Pravdivost takto „schizofrenního“ modelu mysli hodnotit nebudu, faktem ale je, že po něm něco ve mně zatraceně přirozeně chňaplo. Má v sobě takový primitivní, totetimicky animální feel. Dobře se s ním pracuje. Ostatně velkou část knihy tvoří cvičení a návodné přepisy rozhovorů z konkrétních sezení (ve smyslu jejich vedení, řízení a směřování) takže si můžete teorii hned prakticky ozkoušet a dál ujasnit a prohlubit. Rychločetbu nedoporučuju. Nemůžu říct, že souzním se vším (zejm. co se vrozenosti všech částí týče; čistě pocitově mi přijde, že jde o postupné vyčleňování kapacity a energie z Já, coby přirozená vývojová adaptace „monomysli“, přičemž záleží na extremitě/intenzitě podnětu vyčlenění části, zda její role nabude zdravější, či méně zdravé formy...tak jako tak lze stále všechny části vnímat jako něco dobrého, užitečného a přirozeného, aniž bychom je, potažmo koncept „vícemysli“, jakkoli stigmatizovali...cíle také zůstávají stejné; vzít části na vědomí, z pozice Já navázat komunikaci, vzájemnou spolupráci, případně i adresovat Břemeno vzniku a navrátit jim zdravou roli) Základní koncept a metodologický postup v sobě ale sílu mají a přinejmenším vám umožní ostřeji vymezit/zmapovat své specifické části a hlavně za nimi i najít a pocítit vlídnou neochvějnost onoho univerzálního, dobrotivého „Já“. Ani jedno z toho není málo. Za zkušenost, kdy jsem si k tělu bez odsudků a předsudků pustil některé své „nenáviděné“ části, i si s nimi promluvil, a kdy jsem je tak spatřil úplně novýma očima (zkuste se nestydět za stydlivou část, ani jí ne-nenáviďte, stejně tak ne-nenáviďte svou nenávistnou část a ptejte se jich „Proč to děláš, jak mi tím pomáháš? Čeho se bojíš? Co by se stalo, kdybys to nedělala a co bys raději dělala, kdybys to nemusela? Co pro tebe mohu udělat Já?“) – ba, dokonce obrátil jejich energii prospěšnějším směrem (do nějaké míry se mi to povedlo s pohrdavým/ubíjejícím kritikem – ten teď spíš podporuje, radí, a když na mě jde, říkám „ale, vítej! co bys mi doporučil?“) jsem rád. A i když se mi nepovedlo zbavit části břemen, tak už jen skutečnost, že jsem se je (části) naučil brát zcela otevřeně na vědomí, i je přijímat a oceňovat, umožnila vstoupit s nimi do živého dialogu a leccos s nimi vyjednat, zejm. ve smyslu rostoucí vzájemné důvěry a opatrného půjčování/sdílení „opratí“ s Já. Je to o velmi konkrétní změně přístupu směrem k nepotlačování, aktivní vstřícnosti a spolupráci...návodnost a takřka fyzická hmatatelnost celého procesu mnou, narozdíl od vágní instrukce typu „přijímejte se soucitně“, reálně hnula (mírou změny perspektivy jíž uvnitř způsobila – uvidíme zda vydrží - jí předběžně řadím k milníku Spirituality bez náboženství Sama Harrise) Zkuste chvíli vytrvat; mé první mapování nijak zvlášť nedopadlo, jak jsem ale četl dál, tak se mi v průběhu následujících dní zcela organicky (zejm. dík „meditaci dilematu“, kdy pozorujete jaké části se mísí/vystupují do popředí při řešení nějakého aktuálního problému/situace) povedlo vytvořit až překvapivě funkční obrázek částí a vztahů mezi nimi. Dost se mi i začaly vracet vzpomínky z dětství a dospívání. Veskrze nostalgicky milé. Také se někde na pozadí usadil jemný pocit klidného, vyrovnaného ukotvení v totalitě bytí; ať si je jaká je, bude a nebude. Odlupující se lak, mraky, nejistota, vítr, pole...všechno je (ne)obyčejně ošklivé a hezké. PS: Kyriin poněkud sžíravý komentář stran autorova tepání do náboženství, či zaprodání se "wokeismu" ve mně vyvolal jisté obavy...aby je pak zdrojový text zcela rozptýlil. Autor žádné náboženství jako takové nehaní (naopak nalézá jejich průnik v Já) a jeho názory mi přijdou autentické (snad krapet naivně dobro*erné, ale autentické; doporučuji shlédnout nějaké vidko s ním je to takový neškodný taťka) nemám pocit, že by se čemukoli zaprodával. Naopak pomocí IFS míří ode všeho hlavně do vlastních řad a věnuje se kontraproduktivnímu aktivismu, jenž není veden Já, ale spíš Ochránci, Hasiči a Vyhnanci (egem), čímž problémy, nepochopení a příkopy víc prohlubuje, než že by něčemu pomáhal.