Tak tady půjdu proti proudu. Nechápu, proč má kniha tak vysoké hodnocení. Jediné zajímavé na ní je spojení dvou odsouzených ze zločinů, které nespáchali. A i to spojení skřípe, zatím nenašli společnou řeč, chovají se nevyrovnaně jako 2 puberťáci a chybí jim kouzlo. Co se týká případu, zápletka mi přišla až příliš překonstruovaná, hodně náhod. Vyšetřování pokulhávalo, v knize jsou logické chyby ( již zmiňované kosti v jezeře - po 14 dnech od zmizení...) a neuvěřitelné náhody. Vyšetřovatelské postupy nahodilé, bez právních následků, vše projde... Styl psaní je velice jednoduchý, dialogy naivní a nezajímavé. Mám doma i druhý díl, ale nevím nevím, jestli se do něj budu pouštět.

Udělal jsem velkou hloupost. Přečetl jsem si tři knihy série a teprve píšu komentář k první. Ale na druhou stranu je to výhoda pro váhající. NEVÁHEJTE! V květnu vyjde čtvrtá kniha a dovolím si tvrdit, že většina z vás na ni bude netrpělivě čekat. POZOR! Vy všichni, co zde často pláčete nad nedostatkem knih bez potoků krve a mazlavých vnitřností rozházených všude kolem - tato kniha je klasická detektivka, nikoliv thriller, a pokud si dobře pamatuji, první kniha je takřka bezkrevná. Protože autorka Wendy Dranfield pracovala s vězni a rovněž dělala asistentku koronera, ví, o čem píše. Setkali se dva lidé rozdílných povah s přibližně stejným osudem - Nate a Madison. Do toho se nám míchají klasičtí američtí policisté, kteří napřed střílí a teprve pak se ptají (problém Ameriky i v reále). Tato první kniha má víceméně poklidnější průběh v několika liniích a s retrospektivami vzpomínek obou hlavních postav. Přestože neskřípete zubama napětím, udržuje vás děj pořád v pozoru. Pěkně se nám to s podezřelými zašmodrchává a já, přestože jsem Tupoun, jsem nějakým zázrakem dostal vnuknutí, kdo je hlavní krysa a sám sebe jsem vyznamenal řádem bílého lva s řetězem. Ale ono se to tak zauzluje, že jsem si řetěz skoro odebral, protože krysa je nakonec krysa non plus ultra. Musím částečně uznat třeba komentář Arwena 777, že jsou v knize určité koniny (třeba ty kosti po 14 dnech), i dialogy a nedotažené jednotlivé dějové linky, ale celkově se to dá překousnout. Mnozí se diví, že má kniha tak vysoké hodnocení. Řekl bych, že je to reakce právě těch, kteří k zážitku při detektivce hledají něco jiného, co tady dříve bývalo standardem, dnes výjimkou. No a jak jsem v úvodu kritizoval vlastní hloupost, že píšu komentář k první knize, když jsem přečetl již tři, právě proto vám všema deseti doporučuji i knihu Pád do tmy, protože vývoj postav a jejich osudy na sebe přímo navazují a věřte Tupounovi - autorka se vám za vaši důvěru v dalším pokračování bohatě odmění. Já osobně si raději smlsnu na řezničině ála Chris Carter, přesto jsem tyto tři knihy spolkl během tří týdnů (a to jsem mezitím maloval kuchyň - nesnáším manuální práci) a Wendy Dranfield si zařadil mezi oblíbené autory.