Na konci samoty

Další z mnoha darů, které naše v září 2024 vyplavená knihovna dostala od Obce překladatelů. Četla jsem ji docela dlouho – nějak jsem se nemohla začíst do líčení dětských let hlavních postav. Jakmile se přehouply do dospělosti, připadaly mi jejich životní peripetie čtivější a bližší. Gradace závěrečných kapitol pak dílo dokonala, a to doslovně. Překvapil mě odkaz na Bratry Lví srdce, setkala jsem se s tím poprvé a uznávám, že právě tady - v knize pro dospělé - má Nangijala určitě své místo. Následující odstavec by klidně mohl být součástí anotace: „Život není hra s nulovým součtem. Nic člověku nedluží a věci se dějí tak, jak se dějí. Někdy spravedlivě, takže všechno dává smysl, někdy tak nespravedlivě, že člověk o všem pochybuje. Sundal jsem osudu masku z tváře a nalezl pod ní jenom náhodu.“

Bohužel průměr. Neurazí, nenadchne. A přitom zpočátku měla knížka Na konci samoty velký potenciál být pětihvězdičkovou. Zaujala, vtáhla, dobře se četla, ale vlastně to bylo jen takové pachtění se ke konci, který je navíc ždímačka slz naprosto okatá. Říkám já, která slzí u kdečeho - tady nějak ne. Spíš mě vlastně ten konec docela naštval, svojí prvoplánovostí. Přitom se z příběhu tří sourozenců, kteří přišli o rodiče a skončili v internátu, dalo vytěžit mnohem mnohem víc. Vlastně jsem tam neviděla, že by je to nějak zásadně ovlivnilo, nebyl tam žádný zlom, žádná krize, vyústění zásadní životní situace. Rodiče zemřeli a vše pokračovalo tak nějak po povrchu dále. Ve chvíli, kdy se příběh možná zdál nudný a obyčejný, přihodil autor nějakou další smrt. Škoda, zahozené potenciály mě mrzí vždy nejvíc.