Mé přítelkyně z Ravensbrücku

Mezi mrazivou pravdou a literární vatou: Proč je román Mé přítelkyně z Ravensbrücku jako drásavý střet dne a noci? Román Mé přítelkyně z Ravensbrücku od Magdy Knedlerové ve mně zanechal hlubokou, bolestnou, ale i nesmírně rozporuplnou stopu. Je to dílo dvou tváří, které spolu nevedou harmonický dialog, ale spíše svádějí brutální a nerovný boj o pozornost čtenáře. Rozdíl mezi oběma časovými rovinami je vskutku propastný – obrazně řečeno jde o den a noc. Zatímco historická osa je syrovým výkřikem lidskosti uprostřed absolutního pekla, ta současná na mě působila jako zbytečný nános moderní literární vaty, který jen rozřeďuje sílu prožitého utrpení. Je to střet dvou vesmírů s nulovou rovnováhou, kde mrazivá historie drtí banálnost přítomnosti a nutí čtenáře k neustálému, bolestivému přepínání emocí. I. Historické jádro: Kde se v mrazu rodilo sesterství Minulost v podání Magdy Knedlerové není jen knihou, je to autentický prožitek ženského koncentračního tábora, ze kterého sálá mráz. Ravensbrück zde není jen statickou kulisou utrpení, ale živoucím důkazem, že lidská důstojnost dokáže vzdorovat i absolutnímu zlu. Nejsilnější momenty románu nacházíme tam, kde cítíte tu nesmírnou něhu, která jako plevel prorůstá betonem nacistické krutosti. Autorka nás nešetří; vrhá nás do světa, kde se každé ráno bojuje o právo na další nádech a kde barvy života nahradila všudypřítomná šeď betonu a bláta. Právě v této šedi však paradoxně nejvíce září drobné lidské činy, které v extrémních podmínkách získávají váhu zlata. Zásadním symbolem se zde stává pospolitost a tichý odpor. Vidíme ženy, které se v mrazu při nekonečných ranních apelech, kdy smrt byla blíž než další úder srdce, chytly za ruce. Toto tiché fyzické spojení dlaní nebylo jen gestem přátelství; byl to nejvyšší akt vzdoru. Byl to tichý křik do tváře vrahů, že lidskost nelze zlomit ani pod bičem dozorců. Právě toto spojení tvořilo neviditelný štít, který mnohé z nich zachránil před propastí šílenství a úplným citovým vyhasnutím. Knedlerová zde ukazuje, že v lágru nebyla samota volbou, ale rozsudkem smrti – přežít se dalo jen v tlupě, v sesterství. II. Čtyři tváře vzdoru: Identita proti mašinérii čísel Autorce se podařilo vybudovat kontrast mezi hlavními hrdinkami. Jejich různorodost ukazuje, že sesterství v lágru nebylo automatické, ale bylo vědomým vítězstvím nad strachem, předsudky a rozdílnými povahami. V systému navrženém tak, aby člověka rozložil na prach a nahradil jeho jméno pouhým číslem vytetovaným na kůži nebo přišitým na mundúru, se tyto ženy stávají strážkyněmi vlastní identity. Slyšet své jméno, a nikoliv jen být oslovován jako „Stück“ (kus), bylo v Ravensbrücku aktem záchrany a návratu k lidství. Helga Weiss (Dilema moci): Němka v nevděčné roli blokové. Její postava je dokonalým symbolem morální rozervanosti. Helga musí balancovat na hraně – vykonávat příkazy SS, ale zároveň v rámci svých omezených možností provádět tichou sabotáž a chránit „své“ ženy. Ukazuje nám, že hrdinství v lágru často spočívalo v neviditelných ústupcích a drobných milosrdenstvích, která mohla stát život. Maria / Mańka (Duchovní odpor): Umělkyně, která skrze své tajné kresby vracela vězeňkyním jejich ukradenou tvář. Každý tah její tužky byl vzkazem systému: „Stále existuji, stále jsem člověkem.“ Maria dokumentovala i nepředstavitelné utrpení „králíků“ – polských žen obětovaných krutým pseudolékařským experimentům. Její portréty byly často jediným důkazem o existenci těchto žen, které se nacisté snažili vymazat z povrchu zemského. V místě, kde zmizely barvy, dokázala najít odstín lidskosti a povýšit „biologický materiál“ zpět na lidskou bytost. Bente (Hlas svědomí): Norka, která v sobě dusila vinu přeživší – vinu za to, že díky svému původu a balíčkům Červeného kříže má o kousek víc jídla a naděje. Tuto vinu však transformovala v neúnavnou pomoc ostatním. Její osud stvrzuje, že v lágru neexistovaly hranice mezi národy, ale pouze mezi lidmi a netvory. Sabina / Saba (Katalyzátor sounáležitosti): Nejkřehčí článek skupiny, fyzicky i psychicky zlomená politická vězeňkyně. Její pouhé přežití se stalo společným úkolem a morálním vítězstvím celé skupiny. Starost o ni byla tím, co ostatní ženy drželo nad vodou – dávala jejich vlastnímu utrpení vyšší smysl a cíl. III. Současná linka: Psychologické selhání mostu k minulosti Právě na pozadí tohoto hlubokého historického příběhu se můj čtenářský zážitek začal lámat. Chápu, že linka spisovatelky Idy v roce 2018 má sloužit jako rámec, jako nezbytný most k minulosti, ale její zpracování mě nechalo v chladném nepochopení. Postava Idy mi do hloubky tohoto tématu vůbec neseděla – její chování a povaha mi přišly zvláštní, neadekvátní a místy až nevhodné vzhledem k vážnosti rukopisu, který držela v rukou. Sledovat Idiny pocity vyhoření, její pracovní nenaplnění nebo vztahové nejistoty v těsném sousedství holokaustu ve mně vzbuzovalo až fyzický odpor. Tyto všední konflikty moderního světa, plného komfortu a bezpečí, působí vedle mrazivých obrazů z Ravensbrücku jako mělké a sebestředné střípky. Možná je Idina citová plochost moderní neschopností unést tíhu historie, možná jde o nevědomou obrannou reakci na hrůzu, kterou studuje, ale autorka tento střet nezvládla podat tak, aby s ní čtenář soucítil. Ida pro mě není mostem k minulosti, je spíše bariérou a projevem určité „historické neúcty“. Tato „moderní berlička“ v mých očích románu spíše uškodila a narušila jeho vážnost. IV. Styl, který bolí: Rešerše místo zápletky Styl Magdy Knedlerové není pro každého. Je věcný, precizní a postavený na mravenčím studiu archivních materiálů a výpovědí přeživších. Autorka nás nešetří – do textu vkládá specifickou lágrovou mluvu, syrový slang a ostré německé povely, což jen prohlubuje propast mezi chladným, byrokratickým strojem na smrt a tichou lidskostí vězněných žen. Jazyk zde není jen prostředkem komunikace, ale nástrojem dehumanizace. Celou recenzi najdete na Instagramu: Pribehy_stranek

knihu bych si sama nekoupila, protože se těmto tématům vyhýbám (zamlada jsem snášela tragédie a hrůzy popisované v knihách nějak lépe). Ale darovaná kniha u mě málokdy zůstane ležet bez přečtení. Nakonec jsem nelitovala - jde o zajímavý příběh v několika časových rovinách, s lehce pátrací zápletkou a překvapivým rozuzlením. Autorka se naštěstí neponořila do podrobných popisů života/smrti v koncentračním táboře, pročež mohou knihu číst i lidé jako já. Přiznávám, že jsem sem tam přeskakovala, ale na rozdíl od kritiky časové osy současné, již někteří považují za zbytečnou, se domnívám, že tam patří a bez ní by příběh nebyl úplný. Za mě čtyři hvězdičky.