Zvláštní román, spíš bez děje a hlavně o pocitech. Mísí se tu střípky událostí a vzpomínek a také dojmy z obrazů. Nejvíc na mě působil (ne)vztah mezi členy rodiny, to jak byli neustále všichni naštvaní a protivní.

Polský román, který popisuje stárnutí uznávaného ale (dle autora) věčně načuřeného malíře a soužití s jeho synem a vnukem. Popisy jednotlivých černých maleb byly asi nejlepší na celém románu. To, jak Dehnel svým jakoby nervním stylem dokáže jít do hloubi tématu a souznět se "špinavým", chlapáckým ale přitom expresivním stylem Goyovy malby, je skvělé. Navíc vystiženo na malém prostoru. Vlastně jsou to spíš takové básně v próze. To bylo na románu to nejsilnější. Jinak samotný děj románu a zvolený styl vyprávění mě spíš nudil. Trojice hlavních protagonistů je velmi schematická a drží se rolí, které jim autor přiřknul a navíc často jen zopakují to, co již bylo řečeno. Zvolený styl také není zrovna nejšťastnější volbou. Možná jako film nebo seriál by to bylo dobré. Má to takový filmový ráz, v tom jak se střídají ty pohledy na jednotlivé události a vlastně i pro ten poměrně dynamický děj. Opravdu dobrý román si ale přeci jen představuji trochu jinak, ne jako sled odvyprávěných scén ze života slavného malíře a jeho dvou potomků. Ale v rámci žánru historických románů o velkých umělcích to bude asi slušná práce. To ale nejsem schopen moc posoudit, není to totiž úplně můj cup of coffee. Čtyři hvězdy tak dávám hlavně za ty popisy maleb. Čekal jsem ale víc; celkově je to spíš lehké zklamání.