Nová kniha Petry Braunové nezklamala. Pohádkový příběh Marušky, nadané obdivuhodnou fantazií, se mi dobře četl a líbil se mi - maminka byla rozumná, dědeček skvělý, pan ředitel chápavý. V případě nekvetoucího vánočního kaktusu jsem užuž měla na jazyku radu pro maminku, ale nebylo to potřeba. A víceméně jsem souzněla i s Maruščiným názorem na úklid, obzvláště na ten předvánoční. Aspoň to, protože fantazii mám zřejmě zakrnělou - možná právě proto čtu tak ráda knihy . . . Jen jsem se občas sama pro sebe usmívala při představě, že tuhle knížku budou číst paní vychovatelky v naší družině - ty totiž nesnášejí, když je kdokoli (ať dítě, nebo dospělý) oslovuje "paní družinářko". . . P.S. Ilustrace mě zpočátku moc neoslovily, všechny postavy s výjimkou těch pánských mi připadaly jakési nesportovní (?). Ale časem jsem si na ně zvykla a třeba poslední obrázek v téhle knížce se mi líbíl převelice. "Maruška si vůbec neumí představit, že bude stará! Občas se na sebe dívá do zrcadla, valí modrá kukadla, češe si dlouhé světlé vlasy a na culíky si umí sama připevnit červené berušky. Jak asi bude vypadat jako stará? Co se stane s beruškami? Bude je moct stále nosit? Na žádné staré paní je neviděla. Ach jo."

Kniha, která dětem dokáže říci, proč je fantazie dobrá, proč je důležitá, a že představovat si není vůbec špatné. Naopak, tento příběh Vás zavede do světa snění, které se rázem změní v napínavé dobrodružství končící u toho, co je pro nás všechny nakonec nejdůležitější. Tuhle knihu hluboko ukládám do své paměti a těším se až přijde ta chvíle, kdy si ji se synem přečteme. Opět děkuji Petře za krásný příběh s hlubokou dávkou citů a slov mezi řádky. Jste skvělá!