Podtitul je „zkušenosti a tipy z 45 000 km po svých“. Svérázná německá turistka, která už má za sebou mnoho dálkových pochodů, předává zkušenosti a několik praktických rad ostatním lidem. Popisuje, co to zhruba obnáší, rozhodně ne pohodlný komfort, zato dálková turistika pozitivně ovlivňuje duši a Christinu přinutila přehodnotit priority. Naučila se být skromnější a radovat se z krásy zdolávání něčeho, objevování: cest, krajin… Překvapilo mi, že chodí i v noci, mě osobně by to asi nenapadlo, nicméně pátrat s čelovkou na hlavě po cestě jen za pomoci svitu baterky a měsíce má určitě taky svoje kouzlo. :D Pro toho, kdo si jen někdy dá pěší výlet nebo se motá po okolí své chaty, to asi přínosné bude, aby si udělal představu. Úplně extra počtení to ovšem taky není, i když za nějaké to prolistování knížka stojí. Myslím, že já bych sparťanské podmínky plné krásy i nepohodlí dlouhodobě nedala. Jak ovšem píše autorka: “stupeň obtížnosti si stanoví každý podle svých schopností a zdatnosti při výběru trasy nebo plánování etap.“ Takže, když se zasním, tak co já vím… Jednou se možná přece jen odhodlám a místo běžného výletu dám něco mnohem delšího.

Velmi užitečná kniha pro začínající dálkové chodce, její přečtení jim může ušetřit nejednu nepříjemnost. Pro zkušené trekaře to zas tak smysl nemá, na většinu věcí už bez tak přišli sami a Christine není moc zábavná vypravěčka. Pár těch kilometrů už v nohách taky mám a s Christine nesouhlasím v těchto věcech: 1. Peří a vlna jsou vždy lepší než syntetika. 2. Puchýře zásadně propichovat. Lépe se hojí. (Vyzkoušeno za vás)