Díky této knize jsem mnohé pochopil. Dost mi to osvětlilo, proč ze mě vyrostl takový člověk, kterým jsem dnes. Měl jsem tvrdou výchovu založenou na fyzických trestech, když už se se mnou jednalo bez pohrůžkou násilí, bylo to opravdu jen za nějakou povrchní odměnu, pozlátko. Výsledek? Dnes jsem naprosto nepoužitelný člověk, který na sobě musí hodně makat, aby vůbec zvládal běžné povinnosti. Mám výrazné narcistické a závislé rysy osobnosti, po přečtení knihy už vím proč...

O téhle knize moc nevím, co si myslet. V podstatě jsem si z ní nic neodnesla; žádné nové myšlenky nepředstavuje. Ani bych ji neřadila k výchovné literatuře. Jde spíš o psychologický rozbor všech možných traumat a her. Pro mě tedy jen nudné a zbytečné vědecké zkoumání něčeho, co snad dělají všichni rodiče - hrají si se svým potomkem. Většina knihy se dá shrnout do pár bodů, které selský rozum snadno odůvodní: - nechte své děti řídit hru - nelechtejte je - zapojte je do běžných aktivit - neodvádějte pozornost od pocitů Běžně hry a interakce s dítětem jsou zde rozděleny do kategorií, popsány vzletnými slovy, je za nimi hledání milion traumat a psychologických pohnůtek a pak jsou většinou všechny doporučeny na léčbu traumat a "nevhodného" chování. Autorka příliš neřeší nutnost jistých situací dle vývojových stadií, často dítě manipuluje (i když hrou) a snaží se je přimět ke spolupráci. V úvodu se sice vyhrazuje proti vnější motivaci, sama ji ale ve spoustě případů využívá, stejně jako soutěžení. Celkově se text často opakuje a ani vsuvky s příklady z praxe to nijak nezachrání. V textu jako takovém nejsou žádné citace, většina zdrojů je uvedena až v závěrečné kapitole, která rozebírá jednotlivé psychologické studie týkající se her.