Závěrečný díl triptychu nezklamal. Indridason dokáže do svých knih implantovat vedle detektivního leitmotivu také otisk rázovitého charakteru obyvatel Islandu (většinou tvrdě pracujících lidí) a jeho vyprávěním se jako červená nit táhne přízrak pověstné severské melancholie. Vyplatí se číst!

Autora znám jako prvního z islandské krimi, vlastně z moderní severské vůbec. Tenkrát se mi velice líbil, bylo to něco zcela jiného a většinou mě jeho Erlendur bavil. V poslední době mne ale jeho detektivky už zdaleka tak nebaví, přesto jsem sáhla po téhle jeho novější krimi sérii. Vadí mi donekonečna opakování téhož kolem velmi jednoduchého příběhu (pominu-li elfy a skryté lidi), z pohledu různých protagonistů, zdvojnásobeno dvěma časovými rovinami. Stručně by to dalo spíš povídku. Nadšení se nekoná. Navíc mne velice zmátly zdejší záznamy knih této série (špatné pořadí i chybné originální názvy), která vypadá ve skutečnosti jinak, minimálně jsem se dopídila podle internetových zdrojů, že skutečně 1. knihou série je právě tato, Temná zákoutí, Skuggasund, 2013. Nikoli tedy v pořadí třetí.