„„Oni přijeli – a během dvou hodin byli mrtví,“ řekl Stangl. A tyto dvě hodiny byly naplněny tak obrovským, pečlivě promyšleným masovým násilím, že to tyto statisíce připravilo o jakoukoliv šanci vzpamatovat se nebo myslet.“ Hrůzostrašný příběh jednoho z nejhorších civilizačních selhání koncentrované do osoby zpovídaného Franze Stangla, velitele vyhlazovacích táborů Treblinka a Sobibor. Kniha má podobu rozhovoru, s dodatky a komentáři autorky, která, kromě toho, že Stangla zpovídá v jeho vězení, vystupuje v textu zároveň jako jakási třetí strana s hlubšími komentáři stran konzistence odpovědí, přidává příspěvky jiných osob, zejména Stanglovy ženy, ale též například přímých účastníků hrůz, přeživších nebo dozorců. Porovnává Stanglovy odpovědi, ověřuje relevanci a pravdivost výroků, jak jen je to možné. Text má svižné tempo, kromě snad některých rodinných detailů a někdy až přílišné zaměření na biografická fakta, např. detaily vztahu Stangla a jeho ženy. Toto je nicméně odbyto v první polovině knihy a následuje sestup do pekla. Ta druhá část stojí za všechny hvězdy, které zde čtenář může udělit. Kniha je plná provozních detailů nacistické vyhlazovací mašinérie. Stangl začíná jako zaměstnanec středisek eutanazie, obšírně popisuje detaily od počátku procesu, snahy o morální ospravedlnění, testování reakce církví a vůbec podivné chování katolické církve a zejména Vatikánu. Poukazuje na absolutní a podivné „ticho“ stran rozhořčení při vraždění nevinných, dokládá, že první negativní reakce se dostavují až po více než roce běžícího programu eutanazie. Následně se děj přesouvá do Stanglova konečného působiště, Sobirobu a Treblinky. Dříve dvě obyčejné vesnice, dnes dvě ze synonym pro absolutní hrůzu. Stangl popisuje detailně promyšlený systém ponižování a vyvolávání strachu, přesně vymyšlený systém zacházení s jednotlivými etniky, např. rozdíly ve vyhlazování „Západních“ (asimilovaných) Židů, vs. „Východních“ Židů. Systém vystavěný na kulturních odlišnostech, vymyšlený nacistickými psychology. Popisuje hrůzné detaily procesu vyhlazování a provozu táborů, zejména Treblinky, včetně popisu známé a hrdinské vzpoury vězňů. Poslední část je věnována Stanglovu útěku z Evropy, nejprve do Sýrie, následně do Brazílie. Detailně je popisována a dokládána tzv. Vatikánská úniková cesta, tj. údajná pomoc Vatikánských duchovních nacistickým pohlavárům v úniku před spravedlností. Nechybí též popis Stanglova dopadení známým lovcem Simonem Wiesenthalem. Jedná se rozhodně o zásadní knihu s mimořádným poselstvím a silným dopadem na čtenáře. Rozhodně doporučuji. „Svým způsobem se však zdá, že ani jeden autor nepochopil jednu věc – nebyla to brutalita, která umožňovala jednotlivci přežít, ale jakási nedefinovatelná vlastnost, která nebyla typická jen pro vzdělané a kultivované jednotlivce. Každý ji mohl mít. Nejlíp je to možná popsáno jako prvořadá touha – možná talent k životu nebo víra v život.“ Richard Glazar, přeživší Treblinky.

Ke knize jsem přistupoval velmi opatrně. Očekával jsem klasickou biografii, více méně nudnou a v podstatě i o už dost známých a popsaných faktech. OVŠEM, tohle je úplně něco odlišného, tohle prostě není jen o Stanglovi. Autorka si dala obrovskou práci s tím, že se snažila vyzpovídat každého s kým se Stangl v inkriminovaném období setkal. Více než samotným Stanglem se autorka zabývá výpovědí jeho ženy, spolupracovníky, dosud žijícími esesmany a pochopitelně malé skupince vězňů, kterým se podařilo přežít Sobibor a Treblinku. Text je fascinující a výborně se čte, mnoho pro mne naprosto nových faktů a postřehů. Detailní popis Akce T4 tzn. programu eutanázie, na kterém se Stangl rovněž podílel. Fungování vyhlazovacích táborů a hlavně výběru personálu do těchto zařízení. Popis krutostí, které páchali Ukrajinci a Litevci ve službách SS. Mám za sebou mraky koncentráčnické literatury, Glazara, Sch. Veneziu, Hesse atd. Musím ovšem poznamenat, že člověku během četby není dobře po těle. Dost často mi bylo i fyzicky špatně od žaludku, ten popis všech těch zvěrstev a vnímání lidí se prostě zažíral pod kůži. Jednou z ústředních postav je i jeden ze svědků unterscharführer Suchomel, rodák z Českého Krumlova, který sloužil v Treblince. Dalším, kdo se ze sudeťáků mihl v textu, byl Münzberger, který v Treblince obuškem hnal ženy a děti do plynových komor. Ostatně z celkového počtu čtyři sta zaměstnanců v rámci projektu T4 jich dvě stě pocházelo z tzv. Sudet! Právě na Glazara a skupinu českých vězňů v Treblince byl během knihy kladen velký důraz, Češi byli ti, kteří řídili Treblinku a vedli i povstalecký výbor. Stangl samotný byl ukázkou klasického zbabělce, zřejmě sám nikdy nikoho osobně nezavraždil, ale neustále se vymlouval na rozkazy a jak měl strach o rodinu a další alibistické argumenty. Kniha je rovněž tvrdou obžalobou katolické církve a západních mocností. Vatikán ani západní státy neudělali vůbec nic, aby nějakým způsobem zabránili vyhlazování lidí v Polsku. Papež se během války proti tomuto konání nikdy přímo neohradil. Autorka jej v textu dokonce označuje za antisemitu, ovšem s podporou pádných argumentů. V důsledku vyvraždění dvou set tisíc Židů ve Lvově, zaslal arcibiskup Szeptycký papeži dopis následujícího znění: ,,Osvobození německou armádou z bolševického jha jsme původně chápali jako velkou úlevu, která však netrvala déle než jeden nebo dva měsíce. Německá správa postupně nastolila skutečně neuvěřitelný režim teroru a korupce...Dnes celá země cítí, že německý režim je horší, téměř ďábelský horší než ten bolševický" Publikace je v daném tématu jednou z nejlepších a mohu ji jen vřele doporučit.