Stirner by mohl knihu napsat i dnes. Jeho postřehy o liberalismu a socialismu neztratily nic na své výstižnosti a možná ani naléhavosti. Egoismus představuje v autorově pojetí životaschopný životní postoj. Přestává být ale životaschopný jako východisko nějaké filosofie, která je přece jen láskou k moudrosti, a nikoli stupňováním sebestředného požitku ze světa. To je na jednu stranu v pořádku; filosofie je totiž podle autora láskou k přízrakům pravdy a dobra. Na druhou stranu to činí knihu repetitivní a silnou jen v pasážích, kdy Stirner obrací trn kritiky proti liberalismu, socialismu, německému idealismu a demaskuje je ještě před Nietzschem jako pouhé jevové formy křesťanství. K egoismu toho nelze holt moc kloudného povědět. Musím si závěrem postesknout nad kostrbatým převodem do češtiny a naprostou absencí zásahů korektora. Překlepy a hrubky odváděly pozornost od čtení a vzbuzovaly ve mně pochybnosti o spolehlivosti překladu. Mrzí mě, že nikdo nezachytil historické ani personální reference v poznámkovém aparátu.