Dům bez oken je rozsahem možná nenápadná kniha, ale obsahově velmi silná, mrazivá a velmi znepokojivá. A je mi vlastně líto, že jí není mezi čtenáři věnováno více pozornosti, protože by si to zasloužila. Jedná se o dost deprimující vhled do života, v němž vládne chaos, zmar, zlo, zkaženost a pokroucené vnímání světa. Ať už tento stav způsobilo cokoliv, nechává to následky na všem okolo. Autor tu velmi intenzivně vykreslil hustou atmosféru strachu, napětí a bezmoci vyprostit se z bahna, do kterého člověk zabředne ani neví jak. Autor píše docela dost úsporným stylem, hodně věcí je skryto mezi řádky, ale je to dost dobře srozumitelné a na člověk to postupně dopadá s každou stránkou ví a víc. Čím dál víc se noříte do toho, co se stalo. Interpretaci, proč se to všechno stalo, vám autor dá jen částečně, dává vám prostor pro vlastní interpretaci. Některé věci jsou řečené jen v náznacích a vy se jen domýšlíte. Ale mně se to právě líbilo, že si mohu některé věci domýšlet sama a hledat si v tom své významy. Děsí mne, kolik věcí z tohoto příběhu by se klidně mohlo odehrávat i v jiných domácnostech. Možná ne tak extrémně, jako je to v tomto příběhu, ale některé rysy v chování by se asi daly najít i u řady skutečných, reálných lidí. A z toho mne mrazí. 4 hvězdy jsou určitě na místě a za sebe mohu doporučit.

Fíha. Velmi silná kniha, ze které až mrazí. Stockholmský syndrom jako vyšitý. Oceňuji především jazyk, výborně zpracované téma a úžasné vykreslení postav. Výstižné a přesné, jen dějová linie s Julkem mi přišla mírně zbytečná. Myslím, že nad knihou budu ještě hodně dlouho přemýšlet. 3,5* LCR 2020 4/8