1984 Náš soudruh Winston Smith

Kniha je opravdu nadčasová a jen mě udivuje, jak autor mohl tak podrobně popsat režim, který tu byl o několik let později nastolen. Některé pasáže se četly obtížně a často opakovaly stejnou myšlenku. Nedávám plný počet hvězdiček, čekala jsem popravdě něco jiného, ale důvod k zamyšlení tu určitě po přečtení je.

Román 1984 (přesmyčka z roku dokončení 1948) se původně měla jmenovat "Poslední člověk" - tak se George Orwell, občanským jménem Eric Arthur Blair, cítil - jako poslední člověk v prostředí dehumanizace. 1984 není jen o komunistické totalitní moci, funguje šířeji jako anatomie moci, psychologie manipulace a techniky zničení "člověka". Přináší mnoho nových termínů, které se ujaly: Big brother (velký bratr), newspeak (novořeč), ideopolicie (tajná služba Strany), ideozločin (politický zločin), vapourizace (vypaření), Room 101 (Pokoj 101) a další. George Orwell měl zkušenosti se šikanou již od dětství a při práci v koloniích v Barmě, viz kniha Barmské dny, měl zkušenost z opačné strany s manipulací z hlediska policie vůči domorodcům. Kniha je jistě zajímavá zejména svými myšlenkami, novými termíny, ale kdo by hledal pouze děj, příběh, mohl by být zklamán, protože ten není stěžejní, o to až tak zde nejde, jde o principy. Room 101 není pouze místnost. Je to svět, v němž už není žádný kolektiv, za který se člověk může schovat. „Voilá, jsi jediným člověkem na světě – a teď strach.“ Struktura, kterou George Orwell popisuje, je mnohem starší – Big brother byl již dříve zpodobňován postavou draka či jiného monstra jako symbol kolektivní, pohlcující nebo chaotické moci. Dříve měl drak tři hlavy, později sedm, dnes může mít miliardy. Orwellův jednotlivec, „poslední člověk“ je archetypální hrdina, který se proti této kolektivní moci postaví. Moc je již dříve symbolizována parazitickým vztahem. Room 101 je „labyrint světa“. Slavné „Et tu, Brute?“, které proslavil především William Shakespeare v tragédii Julius Caesar, by zde mohlo nést podobu „I ty, Charringtone?“ Výrok „Já jsem ti tak věřil“ ze Sluhy dvou pánů by vyjadřoval tragédii Winstona Smithe v tom směru, že jej zrazuje člověk, kterého považoval za svého. Charringtonova antikvariátní prodejna, staré předměty, starý svět a jeho zdánlivá lidskost vytvářejí iluzi, že Winston našel člověka mimo systém. Orwellova genialita spočívá spíš v tom, že tyto velmi staré struktury přeložil do jazyka moderního státu, psychologie, propagandy, médií a politické moci. Je vizionářský tím, že rozpoznal, jak mohou staré mechanismy ovládání (panovník, církev) dostat nové technologické a politické prostředky.