Listopadoví motýli

Na knihu jsem se těšila, ta minulá byla zvláštní ale líbila se mi hodně. U této se po dočtení připojuji k předešlému komentáři. Je to velká škoda, když někdo píše zajímavě, ale jednání postav je v určitých situacích tak prapodivné, že to celý příběh zkazí. Anotace naladí, nečte se to špatně, ale hrdinka mi čím dál více vadila a napadaly mě u ní různá slova (jako iracionální, promiskuitní, pošahaná...). A ty náhody - jako by nestačila jedna ojedinělá výhra, je tu další - takže hurá na druhý konec země, bez mobilu a se svěřeným malým klukem (a jeho problémy), od kterého si odskakuje s náhodnými muži (je přece nezávislá a asi neodolatelná). Cestou naberou i slepé kotě - a všichni to přežijí (až na tu ovci, raroha a velrybu). Občas jsem se pousmála, ocenila poetiku vyprávění, byla jsem i zvědavá, ale nakonec převažuje rozčarování. (Je to autorčina druhá knížka a Výhonek osmilisté růže napsala až po této i když u nás vyšly v opačném pořadí - příběh i hrdina byl takový něžnější, jak si vzpomínám, i když také neobvyký.)

Pěkné byly popisy míst a celkové atmosféry a některé situace mě opravdu pobavily, ale nějak to kazil ten hlavní příběh, který mi celou dobu unikal. Příliš jsem nepochopila už manželství hlavní hrdinky, nemluvě o jejích dalších vztazích s muži. Nepochopitelné pro mě bylo i čtyřleté sluchově a řečově postižené dítě, které putuje v zásadě s cizí paní a vlastně mu ani nechybí máma. Ta zase plánuje, že by to tak mohlo pokračovat i poté, co porodí dvojčata, aby se kluk doma necítil odstrčený. A to to čtyřleté dítě ještě píše a plete ponožky... Tohle mé racionální já nedokázalo přenést přes srdce.