Nad propastí byla tma

Komorní a hluboce lidský příběh se spoustou myšlenek ... Fyzická i duchovní sebeobroda muže před 50 - ztráta životní cesty a ztráta chuť žít ... Odjíždí s jednosměrnou letenkou do země, postižené válkou ... Román o cestě z beznaděje - o hledání nových životních hodnot ... "Rány se hojí různě pomalu a jizvy, které se utvoří, mohou ležet různě hluboko, některé hlouběji než jiné ..." A počátek prohlédnutí : " Ten, kým jsem teď, teď končí ... Jsem hustý les a temná noc tmavých stromů, koho však nezastraší má temnota, nalezne pod ní trsy růží ... " A závěrem : Světlo hvězd potřebuje čas ... Pro mne čtenářský zážitek a pro citlivé čtenáře doporučím.

Po zklamání z Listopadových motýlů je to takový návrat k Výhonku osmilisté růže. Podobný hrdina: citlivý, pomáhající, řešící problémy odcestováním z Islandu do jiné země. Je tu dítě, stárnoucí rodič a noví lidé v jeho novém životě. A navíc je tu jeho plán na ukončení života. Zpočátku jsem se nějak nedokázala soustředit na příběh a pochopit hrdinův úmysl, ale po Jónasově příjezdu do hotelu se to změnilo. Bavil mě jeho způsob myšlení, jeho málomluvnost i řemeslná zručnost (!), jemný humor... i to neobvyklé prostředí města po válečném konfliktu. Takže když jsem dočetla na jeden zátah druhou polovinu knížky, dala jsem si ještě jednou tu první půlku. Některé věty a myšlenky byly pozoruhodné. Něco bych změnila. Stojí za přečtení.