Moje první kniha autora, některé části se mi líbily hodně, některé skoro vůbec.

Že jste si toužili přečíst román vyprávěný králíkem? Tak tady ho máte. Jiří Kratochvil dává ve své Jízlivé potměšilosti žití čtenáři přesně to, co od něj čekáme - postmoderní intertextualitu, magické prvky, spletité příběhy nejnečekanějšími způsoby se protínající, trochu té kritiky minulého režimu i současnosti, více té dekonstrukce příběhu. Román začíná vyprávěním o podivné vraždě, aby nás následně autor prováděl odysseovským putováním inteligentního králíka, který se nakonec ukazuje být především smutnou metaforou. Vrství na sebe příběhy, které se setkávají navzdory logice, avšak podle téměř snové logiky vnitřní. Kratochvil zase jednou bourá zákony dějové a časové struktury, zároveň je znát, že jeho vlastní struktura je pečlivě promyšlená a nechybí ji řád. Jen ten konec mě mrzel. Ne, že by na něm vše do sebe perfektně nezapadlo... ale neveselé (leč nakonec symbolické) vyznění jsem si coby čtenář tentokrát hodně nepřál. Na druhou stranu, zpětně vidím, že jinak to dopadnout ani nemohlo - na to rozmístil Kratochvil v textu až příliš nápověd. Jo a mimochodem, nepodceňujte zvířata. A neobhajujte se tím, že třeba králíci přijali "svůj úděl" a beztak věří na posmrtný život v Austrálii.