Psí hvězdy

Nikdy bych si nemyslela, že mě bude tolik bavit knížka, ve které se až tak moc neděje a svojí podstatou je hlavně mužská (zbraně, letadlo, rybaření, a ano, i na sex dojde)... Ale stalo se. Vyprávění Higa si mě zaháčkovalo od prvních stran a odmítalo pustit. Mimo jiné i pro svoji zvláštní poetiku. Pro ukázku posuďte sami: "Jmenuju se Hig. Jenom tak. Velkej Hig, jestli chcete dvě jména. Big Hig. Jestli se někdy budím s křikem, a neříkám, že se to stalo, tak proto, že je veta po pstruzích. Potočáci, duháci, siveni i lipani, všichni jsou pryč. Zmizeli tygři, sloni, opice, paviáni i šimpanzi. Sýkorky, fregatky, pelikáni (skvrnozobí), velryby (plejtvákovci), hrdličky zahradní. Smutný, ale plakal jsem, až když proti proudu plul poslední pstruh, snad za chladnější vodou. Melissa, moje žena, byla stará hipísačka. Vlastně ne tak stará. Vypadala dobře. V tomhle příběhu klidně mohla být Evou, jenže já nejsem žádný Adam. Jsem spíš Kain. Bratra, jako jsem já, v Bibli snad ani neměli. Četli jste někdy Bibli? Myslím, sedli jste si a četli jste ji jako knížku? Tak mrkněte na Pláč. Tam někde teď jsme, takříkajíc. Takříkajíc pláčeme. Takříkajíc si vyléváme srdce jako vodu z kbelíku." Bavilo mě sledovat tok myšlenek tohohle chlápka, který pomalu ztrácí smysl všeho, ale i uprostřed zpustošené krajiny, kdy v případě, že se potkají dva neznámí lidé, mohou navzájem od sebe čekat maximálně kulku doprostřed čela, smysl opět nalézá. Hig není žádný Mirek Dušín, aby přežil, dělal věci, které jsou z našeho úhlu pohledu neomluvitelné. Přesto mi jako postava byl neskutečně blízký, jeho myšlenkové pochody byly uvěřitelně popsané a při čtení jsem se mnohokrát přistihla, že si kladu otázku, jak bych se asi zachovala já... Jak bychom se zachovali k sobě navzájem my všichni?

Psí hvězdy jsem brala do tlapek velmi obezřetně a opatrně. Přece jen - dystopické romány až tak v oblibě nemám (nějak mi k řádné depresi stačí to, co se děje s životním prostředím všude okolo v současnosti) a navíc jsem ještě měla v živé paměti román Cesta od McCartyho (čteno letos v rámci čtenářské výzvy), ze kterého mi běhá mráz až na ploskách chodidel ještě dnes. Velkým lákadlem pro mne (v rozhodovací fázi) byl přebal knihy - je prostě krásný....Vyloženě ke mě ladí. Název vlastně taky a tak jsem se nakonec nechala knihou "přemluvit" a vplula do příběhu Higa - jednoho z mála přeživších, bojujícího o právo na každý další jeden den po boku psa Jaspera a souseda-spolubojovníka Bangleyho. Lze psát zároveň drsně a přitom poeticky? Tak, že čtenáři běhá mráz po kdejakém záhybu těla z líčených událostí a přitom cítí nesmírnou lásku hrdiny ke svému psovi? Je možné popsat totální beznaděj s obrovskou dávkou naděje? Ano, lze. Pan Heller to dokázal. Smekám svou literární čepici, tohle je mistrovský kousek.