Hrad v Pyrenejích

Tak to bylo velmi náročné čtení, které mi i dlouho trvalo přečíst. Zvláštní konec, nemohu říct, že by se mi líbil. Nic se vlastně nedovíme.

Pane... jo. Přečetl jsem už ledasco a málokdy se mi stává, že by mě něco tak vyvedlo z míry. Nejprve Vás tahle nenápadná knížečka překvapí tím, že navzdory Albatrosu a některým knihovnám, které HvP označují naprosto mylně jako četbu pro mládež, se jedná o dílko sice tenoučké a tonáže poněkud chcíplácké, ovšem překvapivě kalorické a budete ho nejspíš číst déle, než byste čekali. Zcela proti trendům "tlustá kniha s řídkým textem" je tohle nabité filozofií a emocemi tak, že to skutečně dovede překvapit, i když už jste i něco od Gaardera četli a tušíte, co zhruba můžete čekat. Pro mě byl šokující závěr, po kterém jsem se přistihl, že se malinko klepu a snažím se popadnout dech... Dílko je to neobvyklé, nezařaditelné... červená knihovna říznutá detektivkou a s filozofickou vložkou? Filozofie říznutá milostným dramatem a detektivní zápletkou? Ať tak či onak, pro mě osobně krásné, dech beroucí, plné kloudných myšlenek a krásných emocí a určitě jedna z černých perel (perliček) knihotéky... "Ach Steine, Steine... co když jsi měl pravdu...?"