Zajímavý příběh jedné rodiny v Afghánistánu. Nic překvapivého pro ty, co už nějaké takové knihy mají za sebou. Líbila se mi a určitě stojí za přečtení. Pro zajímavost a k zamyšlení - výňatek z iLiteratura.cz: Když kniha v roce 2002 vyšla, vzbudila jednohlasné nadšení a ovace. Jediný z kritiků se nepozastavil nad otázkami, které si položí každý pozornější čtenář. Tyto otázky vzbudil až samotný knihkupec, občanským jménem Shah Muhammad Rais, když v roce 2003 přijel do Norska. Rais obvinil autorku, že v knize podala lživý obraz jeho rodiny a zneužila jeho pohostinnosti, a dokonce se rozhodl, že ji zažaluje. Když o několik měsíců později vyšel Knihkupec v Kábulu v afghánském překladu, Rais prohlásil, že život celé jeho rodiny je ohrožen, protože jisté pasáže knihy by v jeho rodné zemi mohly vyvolat pobouření a touhu po pomstě. Rais se proto rozhodl odjet do Norska, kde chtěl napsat svou verzi Knihkupce v Kábulu. V tomto záměru mu však zabránilo norské ministerstvo zahraničí, které mu neudělilo turistické vízum s odůvodněním, že by Rais zažádal v Norsku o azyl. Přístup norských úřadů vzbudil pobouření a poprvé se začalo spekulovat o pravdivosti knihy. V tomto bodě celá aféra kolem knihy prozatím končí, Raisovi nebylo opětovně uděleno vízum a záležitost utichla. Vraťme se však k oněm sporným otázkám. Nejproblematičtějším aspektem knihy je postava samotné novinářky. Kromě předmluvy a závěru se Seierstadová zcela upozaďuje, nevyjadřuje své názory, ani dění nijak nekomentuje. Kniha ale přesto nepůsobí jako autentický záznam zážitků, přítomnost novinářky je citelným filtrem, přes který jsou všechny události vyprávěny. Tento filtr je však velmi neprůhledný. Kniha neukazuje jasně, zda se Seierstadová zapojila do chodu rodiny, či byla pouhým pozorovatelem. V předmluvě autorka sice píše, že žila a spala v jedné místnosti s ženami. Na druhou stranu je z textu patrné, že měla přístup i do světa mužů, kam je afghánským ženám vstup zakázán. V knize nenajdeme ani zmínku o tom, jak afghánské ženy Seierstadovou přijaly. Braly ji jako přítelkyni, nebo sokyni? Měly k ní důvěru? Měly vůbec důvod se jí svěřovat? Za stejně zásadní považuji otázku, jak Seierstadová s ženami i muži komunikovala. V textu se nikde nedozvíme, zda znala místní jazyk, nebo měla tlumočníka. Z tohoto důvodu je velmi těžké posoudit, do jaké míry jsou přímé řeči postav autentické.

Výborně napsaná kniha o tak neuvěřitelné zemi jako je Afghánistán. Tolik překvapivého jsem nečekala. Téměř mladá historie země je plná zvratů a překvapivého vývoje, který je až neuvěřitelně negativní chápáni západní, křesťanské, evropské společnosti. Překvapil mě doslova módní zvrat burky jako takové. Co ještě v nedávné historii bylo chápáno jako módní doplněk nejvyšších vrstev obyvatelstva a možná i výstřelek se stalo noční můrou nejedné ženy. Co bylo krásné, hedvábné, zlatými nitkami vyšívané se stalo oděvem afghánských žen, ovšem ve zcela jiném, hrůzném až nepochopitelném pojetí. A to je jenom oděv, což teprve tradice různě tvarované tou kterou vládou, tím kterým zřízením. Vše se dá překroutit a i z dobrého se může stát špatné. Vše přehnané je prostě zlé. Co bere člověku svobodu, důstojnost, názor? Ten strach vede až k tak kruté pasivitě, že i cokoliv cítit je potlačeno. Nikdo nepředpokládá jakýkoliv odpor nebo snad jen vyjádření myšlenky. Je to zvláštní a dle mého mínění smutně prožitý život. Jen samá nařízení, přikázaní a tupě plněné požadavky a uspokojování nároků. Vlastně se ani nic jiného nečeká.