Zpěvozář

Tento typ románů běžně nevyhledávám. Často na mě působí zaměnitelně — mění se kulisy, ale základní schéma zůstává stejné. Zpěvozař jsem dostal jako dárek a přiznávám, že jsem k němu přistupoval spíš z povinnosti než z očekávání. Ostražitost navíc posílilo přirovnání k Příběhu služebnice na obálce — marketingový trik, který obvykle slouží k zakrytí obsahové prázdnoty cizí autoritou. Jenže tady se to nestalo. Hlavní hrdinka Elsa vyrůstá ve společnosti, kde jsou lidé se zpěvozaří — schopností hlubokého mentálního propojení — systematicky pronásledováni. Ne proto, že by byli nebezpeční, ale proto, že nejsou plně kontrolovatelní. Režim je označuje za hrozbu, loví je, zbavuje identity pomocí lobotomie a redukuje na poslušné nástroje státní moci. Paralelně země vede vyčerpávající válku proti státu Ayland, která slouží jako univerzální alibi: válka omlouvá krutost, umlčuje pochybnosti a legitimizuje násilí páchané „v zájmu bezpečí“. Jedním z nejsilnějších prvků knihy je Elsino postupné sbližování s ostatními Světlonoši. Nejde o idealizované společenství vyvolených, ale o křehkou síť lidí, kteří si nesou vlastní strachy, vinu i vnitřní rozpory. Jejich propojení není romantizované — je hluboce intimní, místy nepohodlné a v některých chvílích i nebezpečné. Autorka se nebojí ukázat, že blízkost sama o sobě není zárukou bezpečí ani porozumění. Velmi dobře funguje také politická a intrikánská rovina příběhu. Svět Zpěvozaře není černobílý, loajalita je proměnlivá a moc se často přesouvá tiše, mimo zorné pole hlavních aktérů. Výraznou vedlejší postavou je Labuť — postava, která zatím působí spíše jako jemný řez skalpelem, ale vše naznačuje, že v dalších dílech může zasadit mnohem hlubší a bolestivější ránu. Zpěvozař je především knihou o tom, jak snadno společnost obětuje lidskost výměnou za iluzi pořádku. O světě, kde je jinakost patologizována, empatie považována za slabost a ticho za ctnost. A také o tom, že nejnebezpečnější režimy nejsou ty, které křičí, ale ty, které mluví klidně, racionálně a vždy „v zájmu všech“. Jako první díl série funguje Zpěvozař výborně. Nejde jen o úvod do světa a postav, ale o pečlivě budované morální napětí, které s čtenářem zůstává i dlouho po dočtení.

Za recenzní výtisk v rámci spolupráce děkuji nakladatelství Host Velmi mě zaujala poznámka, kdy bylo v souvislosti s touto knihou zmiňováno dílo M. Atwood, a protože mám ráda dystopie, pečlivě jsem si četla anotaci. Poté už bylo jasno, že tohle si prostě potřebuju přečíst. Zpěvozář je první díl dystopické fantasy trilogie o síle přátelství, lásky, nenávisti, ale i touhy po změně a věřím tomu, že každého čtenáře lapí už na prvních stránkách. Svět, který po pohromě změnil současný ráz a stala z něj doba diktatury, nesnášenlivosti k odlišnostem, je sice vcelku odporný, ale i tak uchvátí. A jistě bude nejednomu z vás bude při čtení vyskakovat otázka, jestli k takovému stavu přece jen nesměřujem. Příběh je rozdělen na několik vypravěčských linek, kde poznáme důležité postavy celého děje, díky nim pochopíme ráz a zvrácenost celé té doby a můžeme, občas i zděšeně, pozorovat jejich osudy. Společnost se zde „vrátila“ k tomu, že ženy mají „sloužit“ mužům, muži mají válčit a každou odlišnost je potřeba potrestat tak veřejně, aby si nikdo další nedovolil dělat něco podobného. Hlavní postavou je tu mladá Elsa, která sice dělá to, co po ní společnost chce – tedy neumí číst, připravuje se na budoucí život, kdy z ní bude buď první nebo druhá manželka (nejhůř jsou na tom třetí manželky – dívky poslané do růžových domů, kde jsou pro potěchu vojáků) na druhou stranu je ale obdařena zpěvozáří, a možná i díky tomu v ní bují jakýsi odpor a neposlušnost. Zpěvozář mě naprosto nadchla, i když ano, v mnoha ohledech mě ten příběh rozčílil, ale to kvůli přístupu nejen k ženám. Vždycky tu budou lidé, kteří uvěří čemukoli, hlavně když jim se povede dobře. Lidé, kvůli kterým bude většina trpět, ale stejně tak tu vždy budou lidé, díky kterým tu vždycky bude naděje, že by přece jen mohlo být lépe... a teď bych už potřebovala další díl!