Zlobilky

Máte doma malé nebo velké zlobilky a nevíte už si s nimi rady? Mám pro vás dvě zprávy, jednu dobrou a jednu špatnou. Tradičně začnu tou špatnou. Kniha Zlobilky vám se zlobením vašich holčiček nepomůže. I když je velmi názorná v popisu různých nešvarů (např. vymýšlení si, neslušné ukazování, strkání nosu tam, kam se nesluší a bordelářství), tak jejich řešení nemá s realitou nic společného. Holčičky zažívají šokové situace (např. proměna ve strom, setkání s vodníky nebo pád do mixéru) a výsledkem jsou spokojenější rodiče:-) A teď ta dobrá zpráva. U knihy se budete bavit a můžete se utěšovat tím, že na tom vaše ratolest není se zlobením tak špatně:-) … Knihu ilustrovala Markéta Vydrová, záruka sympatických dětských obrázků. Na žádost Barunky (4 roky) už ji máme doma asi potřetí. Škoda, že mezi zlobilkami není také holčička, která se ráda šťourá v nose:-) … Tři příběhy ze Zlobilek jsme kdysi v knihovně dětem divadelně ztvárnili. Já k nim dělala scénář a ušila jsem si přitom na sebe nevědomky bič. Ukázalo se, že nejsem schopná (v roli vypravěče) říct bez zaškobrtnutí „všichni šnečí kluci“. Hráli jsme opakovaně a ani jednou jsem to neřekla:-) Teď mi to jde, ale když jsem dceři naposled předčítala, tak jsem to zase měla problém přečíst. Schválně zkuste si to říct:-) „Byla jedna holčička a ta si moc ráda hrála „na něco“. Hrála si na vlak a na letadlo, na prodavačku a na paní doktorku. Hrála si taky na ledničku, to jí rodiče museli cpát do pusy šunku a sýr, nebo na panenku, a to ji museli úplně celou obléct, nezapnula si ani knoflík a nezavázala si boty, protože to přece panny neumí. Na tom by vcelku nebylo nic zlého a rodiče ty hry zpočátku hráli s ní. Ale po čase jim začaly lézt na nervy. Holčička totiž nabyla dokonalosti v napodobování, a to už taková legrace nebyla. Když si hrála na skříň, tak příšerně vrzala, když se stala „jako“ vrtačkou, tatínka až rozbolely zuby.“ (z příběhu Holčička a „jako“)

Dcera tu knížku miluje, ale četly jsme ji už tolikrát, že když ji znova vytáhne, tak už mi začne cukat oko :D