Život Vernona Subutexe 2

Po poněkud utahaném začátku druhý díl otevírá dvě linie, které se v příběhu střetávají jako černá a bílá. Na jedné straně je to zpověď Alexe Bleache coby manifest rockové generace, pro kterou hudba znamenala vše. Ti lidé neproseděli život před televizí, ale prožili jej na koncertech, zkrátka tak, že "se ve všech ohledech shodoval s jejich sny". Posledním exemplářem tohoto druhu je Vernon Subutex, jemuž se nakonec žije nejlépe na ulici, protože "má úplně všechno na salámu a bere věci, jak přicházejí". V pařížském parku Buttes-Chaumont a v jednom přilehlém baru se stává jakýmsi kazatelem, jako DJ dovede lidi vtáhnout, dostat je do transu, aspoň na chvíli díky němu vyklouznou z ubíjející všednosti a okusí svobodu a nespoutanost jeho bohémského světa. Jeho rubem je démonický producent Dopalet, jenž dává okázale na odiv svou moc, aby zamaskoval vlastní povrchnost a prázdnotu. Zajímavý je motiv protestů escrache, kdy lidé berou spravedlnost do vlastních rukou a obnažují poklesky mocných přímo před jejich domy. Každopádně jsem zvědavý, jak obě zápletky - pomsta za Vodku Satanu i rockové "tábory lidu" - dopadnou v posledním díle. (9/10)

Komentář k prvním dvěma dílům. Líbí se mi, že je každá kapitola přizpůsobená postavě, na kterou je zrovna navázané polyfonní vyprávění (všechny pak spojuje sarkastický podtón), ale jinak nemůžu říct, že bych byl z čistě literárních kvalit textu, z jeho syntaktické a kompoziční výstavby u vytržení. Zejména první kniha je ke konci, kdy jedno neštěstí střídá druhé, krapet monotónní. Víc oceňuju, jak se autorka dokáže napojit na potřeby a prožívání lidí z různých sociálních vrstev, s různým kulturním kapitálem a ideologickým zázemím, na frustrovaného krajního pravičáka, progresivního intelektuála přesvědčeného, bývalou pornoherečku i člověka, který spadnul na dno, o všechno přišel a úplně se tím změnilo jeho vnímání toho, co je „normální“. Ke všem přistupuje bez opovržení, s respektem a upřímností, se snahou pochopit, co jedince v daném postavení žere nebo rajcuje, proč se cítí být zrazen systémem, proč nesnáší muslimy, zbohatlíky nebo osoby opačného pohlaví. Tím, a taky víc evokativním a citlivým psaním, se Despentes liší od mizantropického Houellebecqa, k němuž bývá přirovnávána. Spíš v jejím psaní vnímám ozvuk balzakovského kritického realismu nebo zolovského naturalismu, zejména při líčení živoření na společenské periferii. Díky schopnosti podívat se na život očima lidí zastupujících různá patra francouzské (nebo obecně pozdně kapitalistické) společnosti, a při tom neztratit ostrý humor a nezabřednout do sentimentu, Despentes zároveň skládá rozmanitější portrét dnešní Francie a problémů, se kterými se potýká, ať jsou to rasové a třídní příkopy, chudoba, šovinismus, násilí na ženách, osamělost, gentrifikace nebo vliv toho všeho na duševní zdraví národa. V něčem její ponor do zastrčených uliček a myšlení ztroskotanců připomíná terénní výzkum, sběr dat přímo v ulicích Paříže, kdy jsou sociologické portréty jednotlivých respondentů nosnější než příběh, který společně vytvářejí a který je stále přitaženější za vlasy (resp. stále víc čerpá z pulpového čtiva, které má autorka zjevně ráda). Ale proč ne – právě jako praktická ukázka toho, jak nepředsudečně, s ohledem na různé jejich rozpory myslet a psát o lidech, nad nimiž máme tendenci si s odporem odfrknout, je to extrémně cenné.