Zemička

Vážné téma. Čekala jsem, že mě kniha dostane, ale tentokrát to ke mně neproniklo. Čtení se mi táhlo, šlo to vše tak nějak po povrchu, mimo mě. Četla jsem, že jsem četla. Možná jsem vybrala špatný čas a určitě za to jakési zklamání mohou i má vysoká očekávání. Příšté se v nich pokusím krotit.

ano… miluju tyhle hlasovky. Každá je jiná, ale všechny mají neskutečnou sílu. Zemička je další skvělý kousek do téhle „hlasové rodinky“, která se mi krásně rozrůstá a v knihovně dělá obrovskou radost. Do konce roku mě čekají ještě dvě a jsem strašně zvědavá, kam mě vezmou dál. Zemička je přesně ten typ příběhu, který se vám nevnucuje křikem, ale přesto vás zasáhne hodně hluboko. Gaël Faye vypráví očima dítěte, a právě v tom je ta největší síla – všechno je zpočátku obyčejné, hravé, bezstarostné. Parta kamarádů, bezpečný svět „zemičky“, pocit, že věci prostě nějak jsou a budou. A pak se začnou nenápadně drolit. Líbilo se mi, jak pozvolna se mění atmosféra. Žádný náhlý zlom, spíš tiché praskání vztahů, rodiny i světa kolem. To, co se zpočátku zdá být vzdálené – zprávy o válce, napětí mezi lidmi – se pomalu, ale nevyhnutelně vplíží až do Gabrielova života. A s tím přichází i otázky identity, původu a toho, kam vlastně patří. Bez patosu, bez vysvětlování. O to víc to bolí. Chápu, že tohle nejsou knihy pro každého. Nečtou se lehce, zůstávají v hlavě i v srdci. Ale pro mě je to objev roku. Pokud máte chuť na příběh, který je tichý, silný a dlouho doznívá, Zemička stojí za to.