Western Lane

Kniha Chetny Maroo je pro mě především zdařilým románem o raném dospívání tří dívek z indické komunity ve Velké Británii. Střet západní kultury a rozvolňujících se zásad přistěhovaleckých komunit (zčásti je řeč i o pákistánské), jakož i tematika squashe a jeho významu zejména (ale zdaleka ne jen) pro Pákistánce pro mě byla novum. To, že jsem tento sport nikdy nehrál ani nesledoval, vůbec se tedy neorientuju v jeho pravidlech a terminologii sice při četbě bylo jistou překážkou, ale vhled do strategie, přemýšlení o hře a ponoru do ní, stejně jako reflexe tělesnosti při fyzické námaze, očistnosti, ba téměř až meditativnosti repetitivního pohybu myslím dalece přesahuje pouhou squashovou (a výkonnostně sportovní zkušenost). Svébytná byla i zjitřená vnímavost k podnebným jevům v temné, chladné a deštivé Británii, častý motiv zimy, mlhy, ale i různých projasnění na obzoru jako by korespondoval nejen s aktuální životní situací hlavní protagonistky – jedenáctileté Gópí –, ale i s obecnější situací její komunity a žen i dívek v ní. Odcizení v prostředí stále ještě cizím i odcizení mezi „svými“ (tj. svazující potenciál emigrantské komunity) je tam ne snad prvořadě exponovaným, ale silným motivem. Jinakost a svébytnost podtrhuje i téma „návratů“ její zesnulé maminky, která je na jednu stranu příbuzenstvem předhazována jako úběžník (vzor chování a jednání, či přímo jako jakási imaginární dohlížitelka), a to aniž by to mělo reálnou oporu ve skutečných maminčiných standardech a preferencích ještě za jejího života (autorka to v románu příliš nerozvádí, z čehož soudím, že neustálé předhazování údajné maminčiny vůle tetou Randžán nutně nemusí mít oporu v tom, co by si maminka za svého života reálně přála a vyžadovala v souladu s vlastní výchovnou strategií). A jednak se se zemřelou maminkou dcery i otec-manžel „mysticky“ komunikují v jakýchsi vizích, resp. představách vizí, každý v trochu jiném kontextu, situaci a očekávání. A kupodivu – s ohledem na výše řečené vlastně nepřekvapivě – tuto „komunikaci“ a pojetí matčiny posmrtné přítomnosti nejsou schopni navzájem sdílet. S tím souvisí ještě jeden zajímavý rys románu: I komunikace mezi sestrami, otcem, tetou a strýcem, ale i všemi ostatními lidmi je vrtkavá, problematická a plná nedorozumění. Ne snad že by chyběla vůle, pokora či respekt – ty hlavní hrdinka projevuje až v nepochopitelně vrchovaté míře i vůči postojům a rozhodnutí, jež jsou pro ni osobně nevýhodné, nepříjemné či nespravedlivě motivované –, ale spíš jako by leckdy mluvili v jakýchsi sentencích, spíš glosovali skutečnost, často hluboce a zajímavě, než aby se snažili navázat normální dialog. Nicméně těch příliš mnoho zámlk, tedy prostoru pro to, co se odehrává v nitru, v mysli, srdci, představách a explicitně nevyjádřeném morálním vědomí protagonistek a protagonistů, jim fakticky znemožňuje dorozumět se tak, jak bychom si to jako čtenáři asi přáli (což může být pro leckoho iritující), tj. jak bychom to pokládali za běžné (dodám, že ne zcela právem: reálná komunikace v životě se často blíží spíš oné polyfonii monologů jako z románu Chetny Maroo než opravdickému dialogu).