Zůstala jen vzpomínka... Bylo to neskutečně zajímavé sledovat, jak odpozorované a opakující se vzorce chování společnosti autor s neuvěřitelnou představivostí použil na budoucí vývoj lidstva i Země. Nebylo zrovna povzbudivé sledovat, kam to vede, protože slovy autora "vesmír není pohádka" a "slabost ani nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano". Fascinovalo mě to o to víc, když jsem si uvědomila, že mnohé z toho, co popisuje pro budoucnost, se dá velmi snadno přenést na dnešní realitu, mezinárodní situaci, jednání politiků, aktivistů.... je to až děsivě trefné. Bylo mi líto Sin - skákat v čase a sledovat, jak ostatní stárnou a umírají, jak je lidstvo stále stejně chybující, a mít pocit, že všechno svým "špatným" rozhodnutím zavinila, to je peklo, ne život. Přitom netoužila po ničem jiném, než aby pozemská civilizace přestála útok temného lesa a dále vzkvétala. Mrzelo mě, že vzbuzuje dojem viníka, když přece žádný jednotlivec nemůže sám změnit dějiny, pokud mu společnost nejde naproti, pokud po jeho rozhodnutí sama nevolá - abych si znovu vypůjčila z knihy: "Lidé vedli živé debaty o tom, kdo za celou pohromu nese konečnou zodpovědnost, téměř nikdo však neřekl nahlas, že volba byla výsledkem stádního chování všech zúčastněných." I když v úplném závěru příběh narazil na mé limity představivosti v souvislosti s fyzikou a vesmírem vůbec, byla celá série fantastickým příběhem lidstva a lidství. Odnáším si z ní ještě jednu myšlenku: "Každý dějinný okamžik skrývá nekonečno promarněných příležitostí."

Jedna z najlepších kníh čo som zatiaľ prečítal. Predstavivosť autora nepozná hraníc a dáva nahliadnuť do kroniky ľudských dejín takmer až do konca samotného vesmíru. Spokojnosť, všetky tri knihy som chrochtal blahom a som veľmi smutný ,že cesta časopriestotom už skončila.