Vzpomínka na modrou planetu

Na Reynoldsovy poměry jde o zvláštně mírné dílo. Žádná rozmáchlá gotická space opera, ale "jen" hon za pokladem v rámci sluneční soustavy, která je na tom co do technické vyspělosti zhruba tak jako čerstvě populární svět Expanze. Díky existenci Mechanismu, což je algoritmus monitorující všechny a všude ve snaze vymýtit násilí a ztráty na životech, je zde ovšem nedostatek... inu, násilí. Kniha je tak sice příjemnou, ale bohužel jen procházkou zvláštnostmi a zákoutími Reynoldsovy vize budoucí Sluneční soustavy. Byť byly některé pasáže opravdu skvostné (Evolvarium! Agregát! Mandala!), celkově je to takové rozpačité, už proto, že hlavní motivace hrdinů je taková nejasná (co měli vlastně pořád proti těm bratrancům?). Četbu jsem si užil, ale nevtáhlo mě to tak, jak jsem čekal. Lepší 3*.

Pro mne to byl zcela klasický Reynolds. Hard-scifi se všemi jeho celkem uvěřitelnými technologiemi, z nichž prim tu hraje možnost vytvořit kopii mysli člověka, nahrát jí do stroje a ten poslat tam, kam se nám samotným buď nechce anebo je to moc daleko. K tomu ještě prolínání skutečné reality s naroubovanou realitou pomocnou - no mě se to prostě dost líbilo. Kromě toho je to snad první sci-fi s africkým odstínem, vždyť těch západních, čínských nebo japonských kulturních odrůd jsme četli už tolik... A jak tomu tak u Reynoldse bývá, není to zrovna místr sympatických postav, to mne provází už od doby, kdy jsem před dvaceti lety prvně četl Odhalený vesmír. Celkově ale velmi příjemné moderní dílko s reálným podkladem a tudíž na mé straně spokojenost. Dalším dílům série dám určitě šanci, ale teď si do své AR navokalizuji něco z naivních děl zlatého věku. 80%